Love Story

Ten den byl smutnej jako hrob jak vykradenej byt
nebylo co utrácet a nebylo kam jít
tak jsem bloumal jen tak v ulicích a hledal nějakej cíl
až nakonec jsem promoklej v kině zakotvil

V poloprázdným sále v šestý řadě číslo pět
já sledoval jak na plátně se začal odvíjet
příběh značně sladkej jak nastražená past
v hlavních rolích ona on a čas

Lázeňský město na konci sezóny
opuštěný hotely a ticho za okny
jen posledních pár hostů po kolonádách
z kavárenských stolků vítr smetá prach

Tam sedá mladý důstojník s písařem s holičem
a vedou řeči o počasí řeči o ničem
tu nudu a ten mrtvý klid však náhle roztříští
když jistá mladá dáma do městečka přijíždí

Před zahradní restaurací drožka zacinká
ona vystoupí podle tváře řekl bych cizinka
a důstojník se zvedá jde k ní a ptá se jí
smím vám pomoci se zavazadly? ano děkuji

Pak mlčky jdou až tam co stojí hotel Orient
ona objedná si apartmá s vyhlídkou ven
z daleka ptá se recepční a ona řekne snad
a únava a vyčerpání je z její tváře znát

Důstojník jindy výřečný tu stojí bez řeči
jak zvláštní pocit tajemství i pocit bezpečí
pak ona plaše poví už budu muset jít
snad se ještě uvidíme budete-li chtít

Nazítří on před hotelem chodí tam a sem
nervózní tu čeká na svou schůzku s osudem
až konečně když klekání na věžích odbil zvon
ach čekáte dlouho špitne ona celý život řekne on

Čas se náhle zpomalil snad vůbec neběží
když oba v tichém hovoru jdou směrem k nábřeží
jen stíny lodí kotvících a světla mlhavá
a první sníh co sotva padne na zem roztává

V jejím pokoji je cítit sladká vůně parfému
a slova náhle zbytečná už nejsou k ničemu
o tom co se smí a o tom co už nesmíme
o zoufalství o důvěře vině nevině

K ránu složí dlaně ústa těla po boji
ona zašeptá mu milý odpočívej v pokoji
ještě chvíli a pak ty i já zas budem každý sám
v poledne první lodí odplouvám

V tom prapodivným biografu já už málem usínal
ale toho chlápka na tom plátně jakobych odněkud znal
a pak mi svitlo já vím už dobře vím
to jsem já to je můj příběh a já ho dopovím

Kolikrát jsem zrovna jak ten chlap na břehu stál
a mával někomu kdo právě z mýho života odplouval
kolikrát jsem slyšel už budu muset jít
kolikrát jsem musel kus sebe odhodit

Ale tentokrát se s nikým dělit nebudu
my dva patříme k sobě navzdor osudu
vždyť život připomíná jen krátkou procházku
tak málo času na štěstí tak málo na lásku

Vím že když projdu jistou ulicí v jistém městě v jistý čas
tak daleko tak blízko najdu ji tam zas
a bude pryč co kdysi bylo co se stalo mezitím
čekáte dlouho řekne ona celý život odpovím

To je dům ve kterým bydlí tam najdu její byt
starej hluchej sluha jde mi otevřít
paní není doma říkal když mi v cestě stál
ale já ji viděl oknem řekl jsem já a vtrhnul dál

A všechny dveře jedny po druhých jsem potom zotvíral
prázdný salón prázdná kuchyň prázdná chodba prázdný sál
i otevřel jsem poslední a do ložnice vnik
byla tam a s ní ten důstojník

V rozsvíceným sále bia illusion
jsem zbyl jen já a nevím jsem to já anebo on
v životě už tolikrát ten omyl se mi stal
že on ji potkal dřív než já a já ji nepotkal

Tak tady příběh končí a zbyl jen sentiment
tak ještě hudba smyčce titulky the end