Na festivalu Křídla hrála zrovna kapela Veselá zubatá, když mi na rameno zaklepal Evžen s tím, že jdeme na ten rozhovor. Mluvili jsme spolu ve stanu-čajovně, kde jsem sice kvůli tmě neviděl na připravené otázky, ale byl tam poměrně klid i teplo. Evžen zmožen koncertem vyráběl celou dobu nějaké cigaretky.

Ahoj Evžene. 

Nazdar Kubo.

 Předem děkuji za rozhovor.

 No nápodobně, nápodobně.

 Tak já bych tady měl první takovou otázku, jo?

 Když to položíš, tak nebude to slyšet líp?

 Prosím?

 Jestli do toho musíš hulákat jako?

 No, právě, protože von to je takovej diktafon, kterej by takhle asi nebral.

 Dobře, dobře, dobře.

 Takže, já se tě zeptám, člověče. Jaký je to hrát na banjo v dechno kapele?

 Chechecheche. Těžká odpověď jako. Já myslim, že to je jako hrát na banjo ve všech vostatních kapelách.

 No tak banjo bejvá obvykle třeba v kántry kapelách. Ale dechno?

 No, v kántry kapelách myslim bejvá jiný banjo jako. Konkrétně můj nástroj tak je tenorový banjo, čtyřstrunný, který je spíš známý z dixielandů...

 Aha.

 ...nebo z jazzovejch věcí jako. Jo? Samozřejmě ten formát.... na to, jaký hudby na to hraješ tak...  jo, pro ten styl tý hudby je nejbližší todlecto, je to asi tim, že ten nástroj je vytvořenej pro to. Já nevim, ta muzika vyšla s tim nástrojem, jakej je ten jazz, že jo.

 Jasně jasně. Umíš hrát eště na ňáký jiný nástroje?

 Bohužel...  no, teoreticky. Jo, protože stejně jako je laděný banjo, tak je v podstatě laděná mandolína, akorát že vo kvartu vejš, to znamená, že ty akordy, který já hraju na banjo, tak na mandolíně znamenaj něco jinýho. Jo, takže v podstatě když jakoby přetransponuju ty akordy, který hraju na banjo, tak fungujou i na mandolínu. Jo, dejme tomu, tak teoreticky umim hrát i na mandolínu. Ovšem zase, styl hry na mandolínu je různej, jako, když hraješ irskou muziku, tak používáš ňáký jiný postupy, než který používáš třeba při kántry, že jo, nebo bluegrass, konkrétně, spíš teda vezmem tu kántry muziku, protože tam, kde jako je stavěná ta aranž tý muziky na tý mandolíně, tak je ten bluegrass, ne klasická kántry jako, kterou známe.

 Máš ňáký hudební vzdělání? Anebo, jaký máš vůbec vzdělání?

 Chechechecheche, checheche, hudební vzdělání nemám žádný, kromě hudební výchovy na základní škole.

 To má asi každej.

 A z toho si nepamatuju ani ň, nevim, jestli je to tim člověkem, kterej nás tu hudbu jako učil na tý základce, ale nepatřila hudební výchova k mejm oblíbenejm předmětům a myslim, že jsem to prodělal s ňákejma trojkama, jako, což...  a jenom díky tomu, že v tomto případě mohla bejt trojka jako nejhorší kvalifikace, klasifikace teda, co se týče toho předmětu, jako. Co se týče výtvarný výchovy, prostě kdo neuměl kreslit, tak nemohl dostat čtverku nebo pětku, mohl dostat maximálně tu trojku, že jo.

 Jo.

 Takže jestli vzdělání, tak asi víc výtvarný, kdysi jsem spíš přemejšlel, že bych se mohl zabývat jako výtvarnou činností víc než muzikou. Dneska je to naopak, převažuje, no a... hehe...

 Co?

 Nevim, no, v každym případě laik, samozřejmě, samouk.

 Jo. A čim ses třeba živil, než jsi začal hrát profesionálně v Trabandu a sebralo ti to všechen ostatní čas?

 No, tak jako všechen vostatní čas úplně mi to nevzalo, že jo, samozřejmě. Ale sebralo mi to čas, abych se mohl profesionálně, teda, věnovat profesi, kterou jsem dělal, že jo. Já jsem polygraf, vyučenej, konkrétně v oboru sazeč, tisková příprava, předtisková příprava. To má co dělat, já nevim, s tiskárenskou technologií a s výrobníma procesama v tiskárně. A to je profese, která vyžaduje jako plný nasazení, to znamená, že moc se to s tou muzikou neschází.

 A ňákou dobu jsi to dělal.

 Samozřejmě, vlastně je to asi rok a půl nebo dva roky, co jsem přestal pracovat v tiskárně a zabejvat se svou profesí, svym řemeslem, kterym jsem vlastně vyučenej a vyškolenej.

 Já si dovolim takovou intimnější otázku. Jak vypadá tvoje rodina?

 Chachachachacha. No hezky, checheche.

 To znamená co? Hezká rodinka?

 No, mam... nemám ženu, mám holku, kterou mám rád a s tou holkou... s tou holkou, kterou mám rád, tak máme dceru a žijem ve společný domácnosti. Myslim, že se máme stále rádi a to neznamená, že se ve všech věcech vždy a za každýho počasí shodnem. Myslim, že život, kterej žijem, tak je víceméně spokojenej a šťastnej a na pár drobností, který samozřejmě... vždycky ti něco zkříží cestu a já myslim, že si tim ten život jako zkazit nedáme, no. Že se snažíme si ho spíš užívat, než abysme si nechali tim, co se okolo nás děje, v negativnim smyslu spíš, tak se tim nehodláme spíš jako moc nechat svést nebo si to kazit.

Jak snáší tvoje časté cesty po vlastech českých i třeba do zahraničí s Trabandem? Furt hraješ...

Tak vono furt ne, je to nárazový, samozřejmě. Takže... a zbytek toho volnýho času, pakliže není nutno, abych se zapojil někde do pracovního procesu a vydělal ňáký peníze na živobytí, který prostě jsou, bohužel, v tom systému, kterej teďkon je, potřeba, tak se věnuju... ne, no, jsem s rodinou, věnuju to tý rodině, že jo.

Hm.

Někdy je to dlouhý, to odloučení. V poslední době, když to vezmu, tak dřív mi nevadilo, že jsme s Trabandem odjeli někam na tři neděle pryč, teď už je to takový jako soužení se, protože se mi po holkách stejská, samozřejmě, a jim po mně, takže když stavíme ňáký věci s Trabandem, tak se snažim, aby to nepřesáhlo, já nevim, tejden nebo čtrnáct dní. Což je ta únosná míra tý cesty a toho, že to jako nezasahuje do ňákýho chodu tý rodiny, jako.

Co posloucháš za hudbu? Sleduješ součaný trendy hubební, pop music, takový věci?

Člověče, jako, současný věci nestačim úplně sledovat tak, jak bych si přál nebo nestíhám... nebo nestíhám, no... vůbec v současný muzice jako konkrétně se orientovat tak, že...  jo, slyšim támhletu kapelu, to je tadyta, tak moc ne, člověče, protože tim, že hrajem dost často s tim Trabandem, tak jsem takový ty návštěvy těch koncertů a hlučnejch míst... mě jakoby to nic nedává, naopak se tomu vyhejbám, takže tam jako spíš to vnímám z toho, co kdo mi řekne, doporučí, že to bych si měl poslechnout nebo ňák to... je to ňákym způsobem zajímavý, že bych vo to neměl přijít, tak tam se jako... ale že bych sám vobjevoval a nacházel, tak to nemám jako. No, v tom případě jsou tady vostaní lidi v kapele, který se tim způsobem ňák jako zabejvaj nebo to. Jo a takže spíš vycházim z toho, co jsem měl doma kdysi dávno desky nastřádaný, že jo, takže, jsem fanda gramofónu, takže většinu klasiky mám na vinylech, spíš, momentálně mi doma gramofón nepremáva, takže vycházím z toho, co mám jenom na cédéčkách, na cédéčkách toho zas nemám tolik, co bych si přál poslouchat jako. Ale je to muzika všechna, jako, naštěstí jako rodiče v tomhletom byli strašně votevřený a ne... ačkoliv jsou tam jakoby nemuzikanti vlastně, tak poslouchali širokou skálu... škálu muziky, no. Tam byla kántry a byl tam rock a byl tam hard-rock a popík jako takovej jako chytrej, dejme tomu... to, co my tady známe pod pojmem pop, tak je soulová muzika, takže to neplést jako. Koneckonců, já nevim, do ňákýho devětašedesátýho nebo sedmdesátýho roku vycházel tady Pop music express, kterej vedl nebo redigoval Jirka Černý, že jo a vono pod ten pop music vlastně, tak to byla populární muzika, že jo a jestli to byl swing nebo jestli to byl rock nebo to byl bigbít nebo kántry nebo... jo, vůbec to nemá nic společnýho se stylama, že jo, kdežto tady, když řekneš pop-music, no tak si vybavíš ňáký kretény, jako je Michal David a bratři Parmové, věci, který jako byly, jako... vůbec to nemá cenu rozvádět dál. Takže jako, koneckonců i šanson a vážná muzika, to všechno zahrnovalo jako, všechnu tuhle muziku jsem poslouchal jako a nijak jsem jako nikdy nevyhranil se, že bych jako... jo, byly období, kdy člověk poslouchal tuhletu muziku, pak dorost do ňákýho stadia a poslouchal, že jo, další muziku a... ale furt to šlo dál, vyvíjel se, dneska si pustím vlastně cokoliv, co v podstatě zaujme, že jo. Máš plno hloupý muziku vokolo sebe, no, to je vždycky, musí se člověk ňák, no...

Už jsi dobalil?

Chechechecheche. Eště ne, eště jsem to ani nedokrájel.

Dobře, dobře. Hele, připomínáš mi mýho strejdu. Seš z Prahy původem nebo vodněkud jinud pocházíš?

No, já jsem rodilej Pražák. Já jsem snad jeden z posledních ročníků, který se narodili na Štvanici. Takže já jsem kurňa Pražák, vltavská krev, protože mě ta Vltava spláchla z vobou stran, jako. Myslim, že dlouho potom už porodnice na Štvanici nefungovala, jo, takže původem vopravdu z Holešovic, no, ale tam jsem žil jako malinkatej, takže jako...

Jo, no, strejda je z Vodňan, tak to nic...

A mluví jako já, jo?

No, mluví, vypadá a taky je to muzikant. Zeptam se na něco jinýho. Kde jsi vzal přezdívku Kredenc?

Hahaháhá. Kredenc, to ne Kredenc, kde jsem vzal přezdívku Evžen, to už je strašně mnohdá let. To v podstatě šahá do počátku Trabandu, že jo.

Takže ty se nemenuješ Evžen křestnim jménem?

Nene. Ale tak jak se menuju nebudu vůbec to... jsem Evžen Kredenc, prostě, momentálně a už dlouhá léta, koneckonců co hraju v Trabandu snad, ale jak známo, tak prostě ta naše grupa se dala vlastně dohromady v tom, ve Mlejně, bohdá rockovej klub, hlavně, kde fungovala rocková škola a kde působily prostě různý kapely a tak tam se dala vlastně celá ta naše partička dohromady, protože Jarda tam dělal šéfa baru, bejvalej basista Trabandu Michal Kliner, tak ten tam byl, já jsem do toho vstoupil jako zaměstnanec baru vlastně a Venca Pohl, že jo, ten jedinej tenkrát coby Frank Euroastor, opravář výtahů a tak ňák se to seskupilo, že jo a tam kdysi dávno tam bylo těleso, který se jmenovalo V.T.Harvest, hrajou kluci eště do dneska, je to takovej punkovej hardcore, docela pohodová muzika a pohodový lidi kolem toho a tam působí určitej basista, říká se mu Čedok, tan člověk strašně pije, rád a strašně dlouho vydrží, ale tenkrát, jak pil, tak si prd pamatoval, ale já... a von vždycky přišel, já bych si... a měli koncert, já jsem obsluhoval akorát na baru, a von vždycky já bych chtěl jedno pivo a jak, jelikož jsem tam byl novej a vom mě neznal, tak mi říká, jak ty se menuješ, tak mu říkám moje občanský jméno, samozřejmě, že jo, křestní a... nebo křestní, vono to není křestní a chacha, prostě občanský jméno a von říká jójojojo, vzal si pivo a vodklusal, že jo, hrát a za chvilku přiběh, říká, já bych prosil eště jedno pivo, ať na tebe nevolám hej ty, jak se jmenuješ, tak jsem mu to zvopakoval, takhle se to podařilo zvopakovat mu eště během večera asi desetkrát, já nevim kolikrát, von vypil hodně piv a teprv, já nevim, po ixtym pivu, když to, se mě ptal, jak já se teda menuju, si to nepamatoval, tak já mu ze srandy říkám Evžen, no a von si to ten jouda pamatoval, no a tak ňák se to vžilo, že vlastně pak už mi říkali Evžen všichni, takže vlastně původně toto je barmanský jméno. Teprv potom jsem přistoupil do Trabandu a už s timhlectim příklofkem, kterej vzniknul v tom Mlejně, no a to Kredenc, to vzniklo posléze, protože eště těsně před tim, než jsem nastoupil, tak jsem pracoval jako produkční u jedný reklamní agentury na Barrandově, a tak Led a Marvin (???) mě oslovili a spolurežíroval jsem jim ňákej videoklip takovej, no a je to takový to natočíme pohřeb svatbu, takže ani nevim, jak dopadnul ten výsledek, protože u toho závěrečnýho střihu jsem potom už nebyl, ani nevim, jestli to dokončili nebo nedokončili, byl jsem u toho jedinýho natáčení. Potom vlastně, když to uváděli kluci ňák, tak mě pozvali na ten koncert, tam mě uváděli a původně vlastně to jméno nebylo Kredenc, ale Sequens, takže já jsem byl Evžen Sequens, podle toho režiséra, kterej natočil příhody těch lidiček hříšnejch, myslim, že se to jmenovalo Hříšní lidé města pražského?

Anoanoanoano.

Tak ňák.

Jo, tak se to jmenovalo.

A, takže jako Evžen Sequens, režisér Evžen Sequens, přezdívaný Kredenc. Možná to bylo období, kdy jsem tu Kredenc fakt připomínal, no. Chechechechechecheche.

Dobře.

Anorexie je svinstvo, jako.

A jak to bylo teda dál?

Já jsem se seznámil s Jardou, já nevim, v roce 92, kdy von dělal topiče na gymnáziu na Letný. A v tý době vlastně ten Michal Kliner, basista, kterej hrál ve starejch Trabandech, tak dělal v KC Novodvorská. Což je kousek tam, co bydlíme.

Jo, jo.

Tam u něj byl Vašek Pohl, bubeník. No a já jsem tam dělal kousek v tiskárně, s Michalem Klinerem jsme se znali ze základky v podstatě, za prvé jsme sousedi, nebo byli donedávna, von se přestěhoval, ale eště k tomu... no vychodili jsme tu základku, takže jsme se znali vodtamtaď, no a já s tou tiskárnou, tak jsme vymysleli ňákej... ňáký věci, jsme jako sponzorovali v tiskárnách, tiskli jsme pro KC v Novodvorský plakáty. No a v tý době tam pracoval se mnou kolega, kterej dělal loutkový divadlo a kterej znal Jardovu kapelu Votcovy děti tenkrát a v tý době já vlastně... jsme měli kántry kapelu jakoby, s tim Michalem, takovou amatérskou, která hrála po různých hospodách a tak, a to byla muzika, která mě moc nebrala, jako... nebo nebrala, už v tý době mě nebrala a chtěl jsem prostě hrát jako bigboš, chtěl jsem bigboš hrát na banjo a málokterá kapela jako přijme do bigbítu banjo, že jo, to prostě jako je pro ně nepřijatelný, takže tenkrát já jsem se snažil infiltrovat do jím dohozený kapely, která se jmenovala Otcovy děti, takže tehdy jsem se seznámil s Jardou a...

Máte voheň? (Do rozhovoru vstupuje kdosi ležící opodál ve tmě.)

Máme. Ale musíš se nablížit. Určitě ti ho tam neponesem. Chechechecheche. Pakárna? Echechecheche.

Tak to nic.(Zůstal ležet.)

No, rádo se stalo. Takže tenkrát jsme se seznámili a von tam dělal s jedním kolegou Mirek (???), což je člověk kterej... což je básník, kterej zřejmě naučil Jardu pracovat tak krásně s tou češtinou, že dělá takový texty, jako dělá. No a teprv po letech, já jsem nastoupil do Mlejna vlastně, tak jsme se zase setkali, kdy von už vlastně dělal Traband s tim Michalem a s tim Vaš... Václavem, že jo. A teprv, já nevim, po ňákejch čtrnácti dnech, kdy já jsem pracoval na tom baru, jsme zjistili, že my už se známe spoustu let, tak mě přizval tenkrát na zkoušku ňákou Trabandu, abych si to s nima jako zkusil zahrát nebo to a otevřel mi cestu do toho bigbítu, no, což bylo fajn, že se to podařilo. A tak ňák se otevřela ta kapitola a hrajem do dneška.

Jak vypadá budoucnost Trabandu? Jestli máte ňáký představy, plány.

Člověče, tak, plány, každej může mít, ale vždycky to závisí na tom... v podstatě tim, že Jarda je autor všech textů, hudby, většinou, zkoušeli jsme to i že bysme mu donesli ňákou melodii, dokáže skládat písničky spíš na ty svoje melodie, no, než ňák na cizí muziku jako. Kromě toho, že tam má Jana ňáký to, ale to je, tam to maj v domě, tam si to ňák porovnaj, tam to funguje to spojení, ale zas jinam už ne, takže to vychází vždycky z Jardy a tak jako těžko říct, co se vylíhne. Samozřejmě, snažíme se jít ňákým způsobem dál, že jo, než to, co jsme vždycky dělali a zase to překonat, překročit a posunout ňákym způsobem, no. No ale, jaká budoucnost nás čeká, to je ve hvězdách. To se musí nechat osudu a nemyslim, že by to bylo ňáký jako, že bysme si to takhle nalajnovali a takhle to bude, to nefunguje a aspoň takhle to vidim, ale ňáký to... možná, že dřív to tak bylo, že jsme si říkali no, tak dobudem stadiony a dobudem tisíce zhrzenejch holek, ale to jsme byli eště mladý a blbý a čím dýl hraješ, tak jako, se ti to přesouvá ňák jinam, máš radost z toho hraní a chceš dělat ňákou muziku, no a když to vychází, tak je to fajn. Když by to nešlo, tak bysme si řekli asi čau a to. Zatim to jde, zatim je to dobrý.

Není to pakárna hrát furt ty samý písničky dokola třikrát tejdně a pořád s tim někde jezdit, pořád rozdělávat bicí a celou tu aparaturu, pak to zase složit a jet někam dál?

No tak samozřejmě, že to je práce. No ale je to hezká práce, příjemná. Je to lepší, než chodit někam do fabriky, vod do a...

Tahat hřebíky.

Tahat hřebíky, no, přesně tak. A večer koukat na fotbal, tak je to... My jsme tady, jen tak sedíme.

Já jenom že je to zavřený tady zatim. (Do rozhovoru vstupuje provozovatelka čajovny.)

No jestli to nevadí, my tady jenom si povídáme.

No, já jenom, že to budu muset nachystat jako na provoz, tak... (Prosí Evžena o zapalovač, chvilku si hraje se svíčkama na stole a odchází.)

A my jsme skončili kde, Kubo, u čeho, prosim tě?

No tak my jsme skončili u toho, že je to lepší než chodit do fabriky a koukat na fotbal.

No tak dobře, to je jenom příměr, ale rozhodně tam je radost z tý muziky a já si nemyslim, že by každej koncert byl stejnej, protože dneska už, já nevim, po těch osmi, devíti letech, kdy hrajem, tak ten fond Jardův písní je tak bohatej, že v podstatě bysme si mohli dovolit zahrát za sebou, já nevim, tři koncerty a nevopakovat se. A tak, vždycky je to nový to, že přibejvaj ty písničky, že se to vobměňuje. Samozřejmě, že hraješ ňáký starý písničky, který za prvé chtěj ty lidi, jo, teď je v posledním období, kdy si lidi můžou volit ten playlist na našich stránkách, tak maj možnost zasáhnout víc do tý části programu, saháme hodně hluboko do archivu, to jsou písničky, který jsme nehráli třeba, já nevim, pět let, jo, vod tý doby, co vlastně začala fungovat nová sestava Trabandu, takže... a je to zase jiný trošičku, no. A naopak jako, ti to dává najednou jakoby sílu, šaháš do toho archivu a furt to funguje, že jo, takže lidi si to jakoby vracej, že to je fajn satisfakce a že... vlastně zase důkaz toho, že co děláš, tak má smysl. Ty lidi to berou, kdyby to nebrali, tak to nechcem.

Kolikery červené kalhoty jsi už roztrhal za svou muzikantskou kariéru?

Chechechechechecheché. Chechecheché. No, dvoje. Dvoje, jestli to nebude zakázaná reklama, tak můžu mluvit konkrétně, je to v době, kdy jsem byl eště mladý, hubený, krásný mládenec, pracující ve Mlejně, pořídil jsem si tenkrát benettonky, červený džíny. Jediná firma, která tenkrát vyráběla barevný džíny, byli Benetton. Od těch jsem jsem si pořídil tyhlety džíny, měly takovej úspěch, že jsem je koupil i bráchovi tenkrát, kterej študoval. No a ty jsem nosil tak dlouho, až se mi začaly rozpadat u těla. Mám je doma eště, ale kouká z nich už úplně všechno snad. No a když už byly teda v takovymhle kritickym stavu, tak přišel brácha s tim, že už ty svoje benettonky, který jsem mu tenkrát koupil, tak už je nenosí. No a mě se podařilo zase po tučnejch letech zhubnout do tý míry, že jsem je na sebe voblíknul. Tak jsem začal nosit ty jeho džíny, který už za těch pár let zase popukaly, trošku. Ale decentně jenom. No takže, mám dvoje popukané, no a momentálně jedny plátěný, který mám zrovna na sobě, který eště nestačily nikde prdnout, jako. Ale to je pouze takovej cestovní oblek, momentálně jsem se nechal inspirovat našima bysbysmenama, chodim slušně oblečen na koncerty, mám šaty, kravatu a snažím se vystupovat jako solidní člověk, kterej jako neponechává nic náhodě a chodí do práce slušně oblečenej. Ovšem někdy to situace jako nedovolí, protože ne ve všech klubech je takový zázemí, aby se člověk jako mohl takhle jako vyfiknout a vůbec a ten voblek by dostával strašněj kopr na těch cestách, a tak na některejch cestách eště zavzpomínam, jak jsem před rokem vystupoval standartně na každym koncertu, no. Chechechechecheche.

Zubatá dohrála, asi pojedete, dobalil jsi, tak já tě nebudu zdržovat a dáme si poslední otázku. Co bys vzkázal zdivočelým evangelíkům, kteří fandí vaší skupině a chodí na vaše koncerty?

Já si nemyslim, že bych byl člověk, kterej by moh říkat ňákejm lidem poselství, jako, teda. Chechecheché. Ne, nedokážu si... ne, nejsem schopnej někomu říkat, co má... asi, to je... berme z klasika: buďme rádi za svou hlavu, jako a řiďme se vlastním rozumem. A v dobrém. Nerozváděl bych to. (Tady byl Evžen trochu mimo.)

Tak moc díky.

Není zač, Kubo, jako.

25.9.2004