Byl jsem na famózním koncertě v Divadle hudby, vyzdobeném barevnými kostlivci z krepového papíru. Někteří šli v ten den na entropicture, ale i tak se divadýlko zaplnilo, byl tam i Žid v jarmulce, holohlavý, ale s pejzy jako kráva. Zjev zpěvačky mě zpočátku zarazil a její projev ještě víc. Publikum se napřed poněkud ošívalo a pohoršovalo nad jejím hraně rozpustilým smíchem a komentářem k písničkám, zmalovaná jak lolitka, navlečená do podivuhodného rudého hadru provokuje a jak se u toho natřásá. Svůj krásný hlas obrovského rozsahu ovšem ovládá dokonale. Zpívá o dívkách a ženách zamilovaných nebo nezamilovaných do různých šílenců a přírodních úkazů, o husičkách, o indiánech a prodavačkách ryb, a to napůl česky a anglicky. Ale pak jsme si zvykli a bylo to moc fajn.
Nebyla tam sama jen s kytárou, kazoo a různými chřestítky, ale s frajerem, co vypadal jak člen Bee Gees, a byli výborně sehraní, občas dali i dvojhlas. Frajer sóloval na elektrickou kytáru či jen tak jemně doprovázel, hlavně si jen tak hrál a rafinovaně střídal rejstříky a vymýšlel jednoduché efektní finty, což mu nebránilo, aby občas zasedl ke klavíru a poválel taky na něm. Repertoár Pavly Milcové je hodně široký, u nás podobný styl často neslyšíme, skládá a zpívá v obou jazycích zcela osobitě něco jako ostrovní šanson, někdy to je čistý rock, pak skotské či slovenské, indiánské a jiné lidovky, jednu slovenskou zakončil Peter Binder desetiminutovým sólem jak od Floydů, jedním z vrcholů byla píseň od Gershwina, to už diváci a posluchači řvali bravo. Intimní atmosféru dokreslovalo vrzání prken pódia, v němž občas zanikaly některé jemnůstky a závěry písní, ale dalo se využít i k rytmickému dupání.
Její pohyby dotvářely muziku, a Peter neskutečně vařil, byla to šou, bylo to divadlo hudby.