Mladá česká próza
Zdravím vás, milovníci literatury (zvláště té současné české) a přátelé!
Jestliže podobně jako já s nadšením čtete záhádné, ekologické a humoristické romány Miloše Urbana, brilantní povídky mistra Jana Balabána, strhující a vtipné hospodské historky Emila Hakla, nevycházíte z údivu nad Pamětí mojí babičce Petry Hůlové apod. jste na správné adrese.
Rozhodl jsem se přispívat do Bratrstva. Protože mimo jiné (známky, staré české mince, obrázky zvířátek, články z novin zvláště ty týkající se kultury a přírody, kreslené vtipy zvláště od Vladimíra Renčína, hudební alba zvláště česká, jízdenky na vlak zvláště staré kartónové, počítače zvláště ty které jsou na dvě věci apod.) poslední dobou sbírám také tzv. MČP, tj. Mladou českou prózu. V praxi to vypadá tak, že čtu převážně knihy těch, kteří v literatuře debutovali mezi roky 1990-2004. A když už ty knihy čtu, proč bych o nich taky něco nenapsal? Tak tedy, každý měsíc si můžete v Bratrstvu přečíst jeden článek o jednom z autorů MČP. Se zhruba čtrnáctidenním zpožděním pak tyto články budu vystavovat tady. Původně jsem to chtěl dělat kvůli rozpoutání ohnivých diskusí nad knihami, ale ještě jsem se nenaučil jazyk Php, tudíž neumím vyrábět návštěvní knihy, kde by se mohlo takto diskutovat. K diskusím proto používejte moji už zavedenou Návštěvní knihu a můj e-mail. Budu se těšit.
I. - Petra Hůlová
II. - Tomáš Hokeš
I. - Petra Hůlová
Petra Hůlová se narodila 12. července 1979 v Praze. Na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy studovala kulturologii, později přidala i mongolistiku. V letech 2000-2001 pobývala v Mongolsku, kde se odehrává děj jejího prvního románu, Paměť mojí babičce. Román vydalo v roce 2002 nakladatelství Torst a mezi kritiky způsobil velké pozdvižení.
Kniha je rozdělena do šesti oddílů. V prvním, který zabírá asi polovinu celé knihy, vypráví holka z mongolského venkova Dzaja svůj příběh, v druhém oddíle má slovo její dcera Dolgorma, potom její matka Alta, sestry Ojuna a Nara, a vyprávění uzavírá opět Dzaja. Příběh je psaný poutavou směsí hovorové češtiny, mongolských výrazů (šoró, ovó, ger, budány šol, búdzy, chúrag apod.) a dialektů. Dzaja vypráví o dětství a mládí ve svém domovském geru v mongolské stepi, o svých hrách a pracích, o smrti své babičky Dolgormy a starší sestry Magi. Celý život touží odejít do Města (jak je v knize nazýván Ulánbátar), až se jí to díky tetě podaří a začne tam pracovat v jídelně, pak se ale dostane do nevěstince, kde pracuje i její teta, o které si ovšem zbytek rodiny myslí, že dělá vedoucí masokombinátu. Tam počne dceru a sama ji vychovává. Když se dcera dozví, jak se maminka živí, uteče. To už ale přicházejí ke slovu i ostatní vypravěčky příběhu. Děj se nezastaví, pokračuje, ale přístup k němu se vždy trochu liší podle úhlu pohledu té které osoby (podobně jako v Čapkově Hordubalovi). Tento styl je mírně zachován i ve druhé knize Petry Hůlové. Některé skutečnosti se tak dovídáme postupně, během čtení si pak různě poupravujeme názory na jednotlivé postavy příběhu.
Výtisků knihy Paměť mojí babičce se prodalo o mnoho více, než se čekalo, a její autorku příběh kočovné mongolské rodiny proslavil. Vyskytly se však otázky, do jaké míry je úspěch knihy dán svými pro Středoevropana netradičními reáliemi a do jaké míry literárními schopnostmi Petry Hůlové. Hůlová je bezpochyby výborná spisovatelka, ale dokáže na svou "mongolskou symfonii" navázat? - Přes matný sklo je jméno nové knihy, která vyšla loni na podzim opět v Torstu. Reakce kritiků už ale nejsou tak jednomyslné. Jedni píší o banalitách zabalených v metaforách a povrchních tezích. Jiní mají chuť si v knize podtrhávat a v jednotlivých odstavcích nalézají minipříběhy s pointou.
Přes matný sklo je novela o promarňování života, o ztrátách iluzí. Třicetiletý Ondřej nás seznamuje s tím, jak se mu pomalu rozpadlo manželství, zakouší na sobě "krizi středního věku", podobně jak ji známe třeba z povídek Jana Balabána. Pak nám dává do svého soukromého života nahlédnout Ondřejova matka. Ta žije na prvý pohled v bezproblémovém svazku s manželem Jiřím. Postupně si ale také všímáme, že mezi nimi není vše v pořádku. Vyprávění uzavírá opět Ondřej. Podobně jako v Paměti mojí babičce, spíše ještě výrazněji, chybí i zde jasný závěr knihy. Toho ale není třeba. Příběh je dopovězen a závěr o něm a o jeho postavách si můžeme udělat sami.
Knihou Přes matný sklo Hůlová dokázala, že mezi současnými českými spisovateli obstojí i s tématem pro nás méně překvapivým, jen myslím, že je kniha se svými 120 stranami moc rozsáhlá. Více by jí svědčila forma delší povídky než novely. Přes sympatický jazyk se ale obě knihy nečtou nejsnáze. Chybí v nich přímá řeč, a tak u Paměti mojí babičce byla změna vypravěče po 120 stranách vítaným oživením.
Ukázka z novely Přes matný sklo s. 97-98 (3. kapitola):
Zkoušel jsem všechno možný a nakonec jsem zůstal u vína.
Ve večerce pod náma už mě znaj. Ta malá s brejlema na mě většinou od kasy zamrká a ta tlustá se pokaždý ptá, jak se vede. Někdy říkám dobře a jindy, že je to pod psa. Co mě zrovna napadne. Moh bych si klidně hodit korunou. Tvářím se, že hledám práci. Chodím po městě a obhlížím ty nový kancelářský baráky, co jsou tam přes sklo vidět kompjútry a umělý kytky. Venku na chodníku před domem vždycky postávaj dva tři a natahujou z cigarety. Někdy si říkám, jak to dělaj, takhle si tu stát jakoby nic, a jestli taky pod stolem něco schovávaj. Jednu dvě vzadu za tiskárnou nebo v šuplíku řádku těch malejch, co je maj v každý trafice. Po každým klientovi pěkně jednu rychle na ex.
Taky občas zajdu do těch pasáží, co rostou, jak kdyby je něčím napíchly. Jak geneticky povzbuzený sámošky. Plný hudby a chladný, když je venku pařák. Někdy tam jdu, jen abych cejtil, jak je mi tohle všechno ukradený. Vycházím pak ven plnej zlosti a zas chvíli sám v sebe věřim. Mezi těma, kdo se kolem šmrdolej s vozejčkama, jsem král. Uprostřed toho chamtivýho vzrušení úplně klidnej a vědoucí jak indickej guru. A cestou domů je celej provoz města už jen takový muší bzíkání kolem, který světu blahosklonně promíjím. To že nepracuju, se mi v těch chvílích zdá jednoznačně hodný obdivu. Ve večerce si pak něco koupím a dolejvám si až do houpavýho snění, kde se po mně nic nechce, a já se jen kolíbám v prázdným prostoru v polstrovaný houpací síti.
II. - Tomáš Hokeš
Přesuňme se do doby Asterixe a Obelixe. Světu vládne Řím, ale daleko na Studené straně stojí královské město Brod, kde pod vládou moudrého krále Sucella žijí Keltové. Zde se v jednom z domů poblíž Říční brány rodí Lowen. Lowen se sice zapojuje do různých klukovských lumpáren, ale není úplně obyčejné dítě.
Nejen, že umí nejlépe střílet z luku, jeho největším obdarováním je možnost vidět kolem lidí auru a slyšet melodie. Když dostane svoji první píšťalku, trvá mu sice nějakou dobu, než se na ni naučí dobře hrát, pak se ale z něj stává uznávaný bard. Později je vychován druidy ("Moudrými") a stává se jedním z nich. Pro Kelty tou dobou nastávají zlé časy. Do země se začínají valit hordy Markomanů a jiných okolních národů. Svět se chvěje úzkostí a my sledujeme Lowena, jak se z malého nerozumného kluka stává moudrým druidem a s nerozlučným přítelem Nori Vlkem brání svůj kmen před vymřením. I když si divoká doba, která je zde vylíčena zvlášť krutě (přestože autor záměrně opomíjí některé drsné keltské zvyky, které by už byly hůře stravitelné), vyžádá životy jeho blízkých, on nalézá klid v moudrosti, v naději. Ke konci života žije jako poustevník a dokáže si vážit i markomanského krále, který zemi dobyl proto, aby získal více polí k pěstování obilí pro svůj lid.
Postavy v knize jsou vesměs černobílé, jsme také svědky těžko uvěřitelného obratu záporné postavy, podobně nevěrohodně vyznívá i popis Lowenova vítězství nad zlým králem Arawnem pomocí flétny a loutny. Také některé dialogy nejsou zcela přesvědčivé, zvlášť ty, kdy je Lowen ještě malým osmiletým klukem. Přesto se mi Malý bůh, jak se kniha jmenuje, líbí. Smutný příběh konce jednoho národa doložený na smutném Lowenově životě, jehož konec musel prožít násilně oddělen od svých nejlepších přátel a přesto dokáže být šťastný, je neobyčejně silný.
Tomáš Hokeš se narodil 27. března 1968. Pracuje jako výtvarník a restaurátor chrámových oken. Malého boha, jeho zatím jediné publikované dílo, začal psát v osmnácti letech, pak text odložil a vrátil se k němu před rokem.
Ukázka z románu Malý bůh s. 43-46:
Ráno po svatbě, kdy ještě všichni pili a jedli, jsem sebral píšťalku a utekl z domova.
"K čemu je rodina, když nepřináší šťastná setkání?" ptal jsem se sám sebe a potloukal se po městě. Byl jsem pevně rozhodnut, že se už nevrátím.
Když jsem šel kolem Domu rukojmích, zaslechl jsem, že v zahradě, za vysokou stěnou z klád, kdosi hraje na píšťalku. Zastavil jsem se a poslouchal. Líbezné tóny obletovaly mou hlavu a na chvíli jsem zapomněl, že jsem smutný. Zapískal jsem kousek nápěvu, který se ozýval za stěnou a nápěv se ozval z druhé strany. Zapískal jsem ho zase a trochu ho pozměnil. Opět se mi vrátil.
"Kdo jsi?" zeptal jsem se.
Na druhé straně bylo ticho. Viděl jsem jen hlídku, jak ke mně míří rychlým krokem.
"Mazej pryč, spratku, tady nemáš co dělat! Copak nevíš, že se k rukojmím nesmí?!" zavolal voják rozhněvaně.
Raději jsem utekl, ale nešla mi z hlavy ta hra. Podobala se mé, do které jsem utíkal před krutým světem.
Příští dny jsem přicházel k Domu rukojmích a zase jsme spolu hráli. Tentokrát mě stráže nevyhnaly a já jsem odcházel s naplněným srdcem. Chodil jsem kolem té vysoké ohrady, za kterou byly vidět jen koruny ovocných stromů, a hledal sebemenší skulinku, abych mohl nahlédnout do zahrady.
"Kdo jsi?" zvolal jsem.
Zaslechl jsem jen dívčí smích a zapískání. Alespoň jsem věděl, že je to dívka. Našli jsme si místo v odlehlém koutě, dál od cesty. Tam jsme hráli celé dny a smáli se u toho.
"Tak už mi řekni, kdo jsi…" prosil jsem často.
"My nesmíme s nikým mluvit," ozvalo se z druhé strany.
"A hrát s někým smíte?"
"Já jsem se pro jistotu nikoho neptala."
"Jak se jmenuješ?"
"Misa, dcera Ibarova, vůdce rodu ve městě krále Arawna."
"Jsem Lowen, syn Onarův."
"Čím je tvůj otec?"
"Královským mincířem."
"Kolik ti je let?"
"Deset. A tobě?"
"Osm."
"Chtěl bych tě vidět."
"To nejde, zase si radši zahrajeme…"
Tak jsme zase radši hráli, oba na své straně plotu. Najednou jsem si všiml, že se jedna z klád opodál pohybuje ve větru. Přiběhl jsem k tomu místu a odklopil ji. Spatřil jsem zahradu s barevnými květinami, jaké jsem ještě nikdy neviděl, a jezírko, o kterém se vyprávělo, že v něm jsou zlaté ryby.
Pod jabloní tam seděla dívenka v bílých šatech, sepnutých zlatou sponou. V ruce měla píšťalku,volala na mě, ve tváři smutek, že neodpovídám.
"Tady," zavolal jsem.
Vypadala jako pravá princezna z matčiných příběhů. Přiběhla ke mně.
"Máš smutné oči, Lowene."
"Moje matka umřela a otec si vzal jinou ženu..."
"Tak uteč do světa."
"Rád bych… Už v devíti letech jsem s přítelem zabil bývalého v lese a dostal svůj vlastní meč," řekl jsem pyšně. "Jestli chceš, přinesu ti ho ukázat. Chtěl bych už být velký, onam mě bije a já od ní můžu utéct jen do své hudby."
"Taky do ní utíkám z toho vězení. Čas tu stojí. Máš hezké světlo."
"Ty ho taky vidíš?"
Přikývla a přiložila píšťalku k ústům. Hráli jsme, co nám Taranis napověděl a naše nápěvy se proplétaly jako rameny vlasů v copánku.
"Moudří, kteří nás tady učí, říkají, že by si nikdo neměl nechat kazit svůj čas. Uteč a zapamatuj si mé jméno."
Příště: Miloš Urban - trilogie
Jestliže podobně jako já s nadšením čtete záhádné, ekologické a humoristické romány Miloše Urbana, brilantní povídky mistra Jana Balabána, strhující a vtipné hospodské historky Emila Hakla, nevycházíte z údivu nad Pamětí mojí babičce Petry Hůlové apod. jste na správné adrese.
Rozhodl jsem se přispívat do Bratrstva. Protože mimo jiné (známky, staré české mince, obrázky zvířátek, články z novin zvláště ty týkající se kultury a přírody, kreslené vtipy zvláště od Vladimíra Renčína, hudební alba zvláště česká, jízdenky na vlak zvláště staré kartónové, počítače zvláště ty které jsou na dvě věci apod.) poslední dobou sbírám také tzv. MČP, tj. Mladou českou prózu. V praxi to vypadá tak, že čtu převážně knihy těch, kteří v literatuře debutovali mezi roky 1990-2004. A když už ty knihy čtu, proč bych o nich taky něco nenapsal? Tak tedy, každý měsíc si můžete v Bratrstvu přečíst jeden článek o jednom z autorů MČP. Se zhruba čtrnáctidenním zpožděním pak tyto články budu vystavovat tady. Původně jsem to chtěl dělat kvůli rozpoutání ohnivých diskusí nad knihami, ale ještě jsem se nenaučil jazyk Php, tudíž neumím vyrábět návštěvní knihy, kde by se mohlo takto diskutovat. K diskusím proto používejte moji už zavedenou Návštěvní knihu a můj e-mail. Budu se těšit.
I. - Petra Hůlová
II. - Tomáš Hokeš
I. - Petra Hůlová
Petra Hůlová se narodila 12. července 1979 v Praze. Na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy studovala kulturologii, později přidala i mongolistiku. V letech 2000-2001 pobývala v Mongolsku, kde se odehrává děj jejího prvního románu, Paměť mojí babičce. Román vydalo v roce 2002 nakladatelství Torst a mezi kritiky způsobil velké pozdvižení.
Kniha je rozdělena do šesti oddílů. V prvním, který zabírá asi polovinu celé knihy, vypráví holka z mongolského venkova Dzaja svůj příběh, v druhém oddíle má slovo její dcera Dolgorma, potom její matka Alta, sestry Ojuna a Nara, a vyprávění uzavírá opět Dzaja. Příběh je psaný poutavou směsí hovorové češtiny, mongolských výrazů (šoró, ovó, ger, budány šol, búdzy, chúrag apod.) a dialektů. Dzaja vypráví o dětství a mládí ve svém domovském geru v mongolské stepi, o svých hrách a pracích, o smrti své babičky Dolgormy a starší sestry Magi. Celý život touží odejít do Města (jak je v knize nazýván Ulánbátar), až se jí to díky tetě podaří a začne tam pracovat v jídelně, pak se ale dostane do nevěstince, kde pracuje i její teta, o které si ovšem zbytek rodiny myslí, že dělá vedoucí masokombinátu. Tam počne dceru a sama ji vychovává. Když se dcera dozví, jak se maminka živí, uteče. To už ale přicházejí ke slovu i ostatní vypravěčky příběhu. Děj se nezastaví, pokračuje, ale přístup k němu se vždy trochu liší podle úhlu pohledu té které osoby (podobně jako v Čapkově Hordubalovi). Tento styl je mírně zachován i ve druhé knize Petry Hůlové. Některé skutečnosti se tak dovídáme postupně, během čtení si pak různě poupravujeme názory na jednotlivé postavy příběhu.
Výtisků knihy Paměť mojí babičce se prodalo o mnoho více, než se čekalo, a její autorku příběh kočovné mongolské rodiny proslavil. Vyskytly se však otázky, do jaké míry je úspěch knihy dán svými pro Středoevropana netradičními reáliemi a do jaké míry literárními schopnostmi Petry Hůlové. Hůlová je bezpochyby výborná spisovatelka, ale dokáže na svou "mongolskou symfonii" navázat? - Přes matný sklo je jméno nové knihy, která vyšla loni na podzim opět v Torstu. Reakce kritiků už ale nejsou tak jednomyslné. Jedni píší o banalitách zabalených v metaforách a povrchních tezích. Jiní mají chuť si v knize podtrhávat a v jednotlivých odstavcích nalézají minipříběhy s pointou.
Přes matný sklo je novela o promarňování života, o ztrátách iluzí. Třicetiletý Ondřej nás seznamuje s tím, jak se mu pomalu rozpadlo manželství, zakouší na sobě "krizi středního věku", podobně jak ji známe třeba z povídek Jana Balabána. Pak nám dává do svého soukromého života nahlédnout Ondřejova matka. Ta žije na prvý pohled v bezproblémovém svazku s manželem Jiřím. Postupně si ale také všímáme, že mezi nimi není vše v pořádku. Vyprávění uzavírá opět Ondřej. Podobně jako v Paměti mojí babičce, spíše ještě výrazněji, chybí i zde jasný závěr knihy. Toho ale není třeba. Příběh je dopovězen a závěr o něm a o jeho postavách si můžeme udělat sami.
Knihou Přes matný sklo Hůlová dokázala, že mezi současnými českými spisovateli obstojí i s tématem pro nás méně překvapivým, jen myslím, že je kniha se svými 120 stranami moc rozsáhlá. Více by jí svědčila forma delší povídky než novely. Přes sympatický jazyk se ale obě knihy nečtou nejsnáze. Chybí v nich přímá řeč, a tak u Paměti mojí babičce byla změna vypravěče po 120 stranách vítaným oživením.
Ukázka z novely Přes matný sklo s. 97-98 (3. kapitola):
Zkoušel jsem všechno možný a nakonec jsem zůstal u vína.
Ve večerce pod náma už mě znaj. Ta malá s brejlema na mě většinou od kasy zamrká a ta tlustá se pokaždý ptá, jak se vede. Někdy říkám dobře a jindy, že je to pod psa. Co mě zrovna napadne. Moh bych si klidně hodit korunou. Tvářím se, že hledám práci. Chodím po městě a obhlížím ty nový kancelářský baráky, co jsou tam přes sklo vidět kompjútry a umělý kytky. Venku na chodníku před domem vždycky postávaj dva tři a natahujou z cigarety. Někdy si říkám, jak to dělaj, takhle si tu stát jakoby nic, a jestli taky pod stolem něco schovávaj. Jednu dvě vzadu za tiskárnou nebo v šuplíku řádku těch malejch, co je maj v každý trafice. Po každým klientovi pěkně jednu rychle na ex.Taky občas zajdu do těch pasáží, co rostou, jak kdyby je něčím napíchly. Jak geneticky povzbuzený sámošky. Plný hudby a chladný, když je venku pařák. Někdy tam jdu, jen abych cejtil, jak je mi tohle všechno ukradený. Vycházím pak ven plnej zlosti a zas chvíli sám v sebe věřim. Mezi těma, kdo se kolem šmrdolej s vozejčkama, jsem král. Uprostřed toho chamtivýho vzrušení úplně klidnej a vědoucí jak indickej guru. A cestou domů je celej provoz města už jen takový muší bzíkání kolem, který světu blahosklonně promíjím. To že nepracuju, se mi v těch chvílích zdá jednoznačně hodný obdivu. Ve večerce si pak něco koupím a dolejvám si až do houpavýho snění, kde se po mně nic nechce, a já se jen kolíbám v prázdným prostoru v polstrovaný houpací síti.
II. - Tomáš Hokeš
Přesuňme se do doby Asterixe a Obelixe. Světu vládne Řím, ale daleko na Studené straně stojí královské město Brod, kde pod vládou moudrého krále Sucella žijí Keltové. Zde se v jednom z domů poblíž Říční brány rodí Lowen. Lowen se sice zapojuje do různých klukovských lumpáren, ale není úplně obyčejné dítě.
Nejen, že umí nejlépe střílet z luku, jeho největším obdarováním je možnost vidět kolem lidí auru a slyšet melodie. Když dostane svoji první píšťalku, trvá mu sice nějakou dobu, než se na ni naučí dobře hrát, pak se ale z něj stává uznávaný bard. Později je vychován druidy ("Moudrými") a stává se jedním z nich. Pro Kelty tou dobou nastávají zlé časy. Do země se začínají valit hordy Markomanů a jiných okolních národů. Svět se chvěje úzkostí a my sledujeme Lowena, jak se z malého nerozumného kluka stává moudrým druidem a s nerozlučným přítelem Nori Vlkem brání svůj kmen před vymřením. I když si divoká doba, která je zde vylíčena zvlášť krutě (přestože autor záměrně opomíjí některé drsné keltské zvyky, které by už byly hůře stravitelné), vyžádá životy jeho blízkých, on nalézá klid v moudrosti, v naději. Ke konci života žije jako poustevník a dokáže si vážit i markomanského krále, který zemi dobyl proto, aby získal více polí k pěstování obilí pro svůj lid.Postavy v knize jsou vesměs černobílé, jsme také svědky těžko uvěřitelného obratu záporné postavy, podobně nevěrohodně vyznívá i popis Lowenova vítězství nad zlým králem Arawnem pomocí flétny a loutny. Také některé dialogy nejsou zcela přesvědčivé, zvlášť ty, kdy je Lowen ještě malým osmiletým klukem. Přesto se mi Malý bůh, jak se kniha jmenuje, líbí. Smutný příběh konce jednoho národa doložený na smutném Lowenově životě, jehož konec musel prožít násilně oddělen od svých nejlepších přátel a přesto dokáže být šťastný, je neobyčejně silný.
Tomáš Hokeš se narodil 27. března 1968. Pracuje jako výtvarník a restaurátor chrámových oken. Malého boha, jeho zatím jediné publikované dílo, začal psát v osmnácti letech, pak text odložil a vrátil se k němu před rokem.
Ukázka z románu Malý bůh s. 43-46:
Ráno po svatbě, kdy ještě všichni pili a jedli, jsem sebral píšťalku a utekl z domova.
"K čemu je rodina, když nepřináší šťastná setkání?" ptal jsem se sám sebe a potloukal se po městě. Byl jsem pevně rozhodnut, že se už nevrátím.
Když jsem šel kolem Domu rukojmích, zaslechl jsem, že v zahradě, za vysokou stěnou z klád, kdosi hraje na píšťalku. Zastavil jsem se a poslouchal. Líbezné tóny obletovaly mou hlavu a na chvíli jsem zapomněl, že jsem smutný. Zapískal jsem kousek nápěvu, který se ozýval za stěnou a nápěv se ozval z druhé strany. Zapískal jsem ho zase a trochu ho pozměnil. Opět se mi vrátil.
"Kdo jsi?" zeptal jsem se.
Na druhé straně bylo ticho. Viděl jsem jen hlídku, jak ke mně míří rychlým krokem.
"Mazej pryč, spratku, tady nemáš co dělat! Copak nevíš, že se k rukojmím nesmí?!" zavolal voják rozhněvaně.
Raději jsem utekl, ale nešla mi z hlavy ta hra. Podobala se mé, do které jsem utíkal před krutým světem.
Příští dny jsem přicházel k Domu rukojmích a zase jsme spolu hráli. Tentokrát mě stráže nevyhnaly a já jsem odcházel s naplněným srdcem. Chodil jsem kolem té vysoké ohrady, za kterou byly vidět jen koruny ovocných stromů, a hledal sebemenší skulinku, abych mohl nahlédnout do zahrady.
"Kdo jsi?" zvolal jsem.
Zaslechl jsem jen dívčí smích a zapískání. Alespoň jsem věděl, že je to dívka. Našli jsme si místo v odlehlém koutě, dál od cesty. Tam jsme hráli celé dny a smáli se u toho.
"Tak už mi řekni, kdo jsi…" prosil jsem často.
"My nesmíme s nikým mluvit," ozvalo se z druhé strany.
"A hrát s někým smíte?"
"Já jsem se pro jistotu nikoho neptala."
"Jak se jmenuješ?"
"Misa, dcera Ibarova, vůdce rodu ve městě krále Arawna."
"Jsem Lowen, syn Onarův."
"Čím je tvůj otec?"
"Královským mincířem."
"Kolik ti je let?"
"Deset. A tobě?"
"Osm."
"Chtěl bych tě vidět."
"To nejde, zase si radši zahrajeme…"
Tak jsme zase radši hráli, oba na své straně plotu. Najednou jsem si všiml, že se jedna z klád opodál pohybuje ve větru. Přiběhl jsem k tomu místu a odklopil ji. Spatřil jsem zahradu s barevnými květinami, jaké jsem ještě nikdy neviděl, a jezírko, o kterém se vyprávělo, že v něm jsou zlaté ryby.
Pod jabloní tam seděla dívenka v bílých šatech, sepnutých zlatou sponou. V ruce měla píšťalku,volala na mě, ve tváři smutek, že neodpovídám.
"Tady," zavolal jsem.
Vypadala jako pravá princezna z matčiných příběhů. Přiběhla ke mně.
"Máš smutné oči, Lowene."
"Moje matka umřela a otec si vzal jinou ženu..."
"Tak uteč do světa."
"Rád bych… Už v devíti letech jsem s přítelem zabil bývalého v lese a dostal svůj vlastní meč," řekl jsem pyšně. "Jestli chceš, přinesu ti ho ukázat. Chtěl bych už být velký, onam mě bije a já od ní můžu utéct jen do své hudby."
"Taky do ní utíkám z toho vězení. Čas tu stojí. Máš hezké světlo."
"Ty ho taky vidíš?"
Přikývla a přiložila píšťalku k ústům. Hráli jsme, co nám Taranis napověděl a naše nápěvy se proplétaly jako rameny vlasů v copánku.
"Moudří, kteří nás tady učí, říkají, že by si nikdo neměl nechat kazit svůj čas. Uteč a zapamatuj si mé jméno."
Příště: Miloš Urban - trilogie