Konečně jsem dočetl Nádase. Také Grandhotel. - 31.10.2006
Ve čtvrtek 26. října 2006 se stala zajímavá věc. Ale popořádku. Kdysi jsem tu psal, že čtu jednu náročnou knihu. Kupodivu mě oněch zhruba 1000 těžce pochopitelných obrovských souvětí, které se rozkládají na 870 stranách neodradilo a četl jsem dál. O prázdninách jsem si ale na to nedokázal udělat příliš času, ale s novým školním rokem se kupodivu ke knize vrátil. Ve čtvrtek jsem ji dočetl. Ve vlaku, kde jsem přečetl naprostou většinu. Bude mi trošku chybět. Na druhou stranu budu mít konečně čas číst něco jiného. Spoustu věcí jsem nepochopil, na spoustu věcí jsem se nedokázal příliš soustředit, přesto doufám, že ta četba měla nějaký smysl. Ano, mluvím o Nádasově Knize pamětí. V knize se střídá několik zprvu značně nezávislých vyprávění, jedno z Maďarska 50. let, druhé z Východního Německa 70. let, další z Německa na začátku 20. století. Autor naprosto dopodrobna popisuje city a pocity postav (ich-forma) k tu kterou chvíli. Postavy jsou trochu homosexuálové ale ne tak úplně. Téměř všechno, co člověk dělá, může souviset se sexem, přesto, že je moc malý (jedna z postav je dítě komunistů v Maďarsku) a neuvědomuje si to. Hodně náročná kniha. A také zajímavá.
Tento víkend jsem si přečetl druhou prózu Jaroslava Rudiše - novelu Grandhotel, která byla ještě před vydáním zfilmována (na filmovou i knižní verzi jsou velmi protichůdné názory, je zajímavé to sledovat). Z jeho debutu Nebe pod Berlínem jsem byl nadšen. Granhotel je, myslím, trošku slabší, více se blíží ostatním dílům MČP a tak není tak výjimečný. Výjimečnost Rudišova rukopisu probleskuje z textu jen chvílemi, např. při vyjmenovávání starých názvů libereckých ulic, což je velmi originální připomínka zvláštního osudu tohoto sudetského města. Hlavní hrdina Fleischman je, jak to tak již bývá, outsider, vyzná se však v mracích, teplých a studených frontách a v počasí celkově. Na přeskáčku, jak ho napadne, vypráví čtenářům svůj příběh. O dětství. O tom, jak nikdy neopustil Liberec a stále se mu to nedaří. O tom, jak šmíruje holky, ale sám žádnou nemá. O své psycholožce, které ale občas říká něco trošku jiného, než čtenářům. O lidech kolem sebe, všech postižených nějakou podivností (zde je občas možná trošku nevhodná schematičnost, ale ne příliš, vyznívá to totiž komicky). Jsem zvědavý na váš názor. Ale nejdřív si přečtěte Nebe pod Berlínem.