Dal jsem se do čtení. - 20.3.2006
Ahoj. V minulém semestru jsem nečetl žádnou beletrii, neboť jsem pořád měl pocit, že bych se měl učit. Stejně jsem se moc neučil. Než obdobný pocit získám v letním semestru, snažím si vynahradit to, co jsem zaspal. Například jsem zčásti ztratil přehled o MČP, kterým jsem se dřív - většinou jistě neoprávněně - pyšnil; těch prvotin, co pořád vychází, je opravdu hodně a jakmile z toho člověk na chvíli vypadne, což se mi stalo loni na jaře, kdy jsem se snažil učit na přijímačky, i loni na podzim, kdy jsem nastoupil do prvního semestru a zkouškové období se blížilo, už se to těžko dohání. Skončil sice Petrov, ale nová nakladatelství se hlásí s novými edicemi současné české literatury a knih přibývá. No, snad si někdy udělám čas a doženu to. Asi to ale nebude v nejbližších týdnech, neboť se již půl roku více zajímám o maďarskou literaturu 20. století (chystám se na knihy od autorů jako Péter Nádas, Sándor Márai, Imre Kertész, Magda Szabóová nebo Péter Esterházy) a také bych chtěl přečíst základní díla jihoamerikých autorů (Gabriel García Marquéz nebo Jorge Luis Borges).
Úplně napřed jsem ale sáhnul po novém Urbanovi. Santiniho jazyk jsem koupil krátce poté, co vyšel, do ruky se mi teď dostal už značně očtený, jak koloval téměř celou naši rodinou (nečetl ho snad jen Šimon a Jakub, který čte Urbana chronologicky a teď je u Hastrmana). Hned na úvod si člověk všimne klasických Urbanových vtípků (např. zařazení předchozí knihy, Stínu katedrály do seznamu knih, které byly "zdrojem informací a inspirace"; fotka, ze které je poněkud obtížnější určit, kdo je autor a kdo jeho bratr - dvojče - Martin; jméno hlavní postavy Martin Urmann apod.) a opět skvělá grafika Pavla Růta, která knihu jednoznačně řadí po bok Urbanovské trilogie (Sedmikostelí, Hastrman a Stín katedrály) a vytváří tak tetralogii. Příbuznost "jazyka" a "stínu" jde však ještě dál, v nové knize vystupují některé stejné postavy, hlavní hrdina "stínu" Roman Rops a Max Unterwasser, který se také objevil v úchylné povídce Běloruska. Hlavní hrdina je zaměstnancem reklamní agentury (což je v MČP běžné, ovšem z toho důvodu, že autoři sami jsou či bývali tvůrci reklamních sloganů - Pavel Brycz, Emil Hakl -, u Miloše Urbana mi to však není známo) a "musí vymyslet slogan, který by platil pro všechny lidi a všechny situace a mohl by prodat jakékoli zboží". Martin Urmann se ho vydá hledat do kostelů, které projektoval Jan Blažej Santini-Aichel a zde "překvapivě" začíná objevovat mrtvoly a tajné zprávy. Kniha se točí kolem různých motivů, u kterých se s dějem objevují nové souvislosti a je to docela zajímavé. Hrdina má také klasicky Urbanovsky nějaké ty úchylky a všechno dobře skončí. Podobně jako v Sedmikostelí, kde se postupně tvoří "mapa" onoho tajuplného prostoru ohraničeného sedmi zprvu neznámými kostely, se i zde děj odehrává převážně v podivném pětiúhelníku Santiniho staveb, jehož vyvrcholením je samozřejmě kostel na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou, kde se všichni potkávají mezi sebou i se Santinim, Nepomuckým a jejich jazyky. Knihu je tak možno brát i jako typ na výlety - možná časem s Kolibem některé uskutečníme.
Také jsem si přečetl knihu O lásce a jiných běsech Gabriela Garcíi Marquéze. Vypravěč - autor - se stává svědkem odkrytí dvě stě let starého hrobu mladé dívky a spatří její dlouhé vlasy, které zůstaly zachované. Děj se pak přesouvá o dvě staletí zpět a vypráví o nešťastné lásce mladé dívky, o které si někteří myslí, že je posedlá ďáblem, a kněze, který má za úkol ďábla vyhnat. Přestože víme, jak to s dívkou dopadlo, stále doufáme, že se něco změní a kniha nebude tak smutná. Ale je. Tímto je kniha možná trochu podobná Kronice ohlášené smrti, na kterou se však zatím chystám.