Písničkářská alba roku 2008 nahrály dvě vyzrálé ženy. - 26.1.2009
Nejlepší česká písničkářská alba minulého roku nahrály Sylvie Krobová (Svět podivínů, Black Point Music) a Dáša Voňková (Slunci ležím v rukou, Indies Happy Trails). Obě desky vyšly v pěkných jednoduchých obalech se zajímavými titulními obrázky.
Po několika demonahrávkách vydala Sylvie Krobová (* 1968) v roce 2006 své první album Stín, to loňské je tedy již druhé v pořadí. Sylvie se cítí býti více skladatelkou, upřednostňuje tedy svou hudbu před texty, ty přesto výborně doplňují rozhovor klavíru s akordeonem (u kterých se Sylvie střídá s Tomášem Alferim) navíc okořeněný zajímavým zpěvem (studovaný na Pražské konzervatoři jako operní) a na ploše dvanácti skladeb vytváří specifickou atmosféru nahrávky. Do paměti se mi zatím nejvíc vepsaly písně Moře, Plátek z růží, titulní Svět podivínů či Obrazy s "kavárenským ševelem" na pozadí. "Moře tě pohltí a potají se pěnou brodíš, / každý den, kdy v moři zůstaneš, / něco hezkého ti poví" či "Na prádelní šňůře visí naše kůže / vlaje větrem, vlaje deštěm, / mění barvy, jak kde může" (Plátek z růží) jsou magické obrazy.
Dagmar Andrtová-Voňková (* 1948), první dáma českého experimentálního folku známá po celém světě svou zcela originální technikou hry na kytaru, koncertuje už od začátku 70. let. Poslední písňové album ale vydala v roce 1996, následovala Voliéra s Radimem Hladíkem a obsáhlá dvoudisková reedice vinylů. Koncem prosince loňského roku však vyšlo nové album, které nahrála se známým jazzovým pianistou Zdeňkem Zdeňkem. Kytara Voňkové se stáhla trochu do pozadí a slouží hlavně doprovodu a nechává vyniknout Zdeňkův klavír. Celé dvanáctipísničkové album si vystačí s těmito dvěma nástroji a se zpěvem Voňkové. Většinu písniček z tohoto alba Dáša Voňková objevila při procházkách v okruhu do zhruba pěti kilometrů od svého bydliště na Benešovsku. Ne náhodou má dobrá polovina z nich jméno podle stromů - Jívy, Háje, Břízy, Višeň, Bez bílý, Oliva, v textech písniček jsem napočítal 11 jmen dřevin, dvě písničky jsou zase inspirovány říčkou (Sázavou); odkaz k lidovým písním je zcela zřejmý (charakteristické jsou také repetice s postupným rozvíjením tématu či spění k pointě). Málokdy však Andrtová zůstává u samotných přírodních krás: břízy jsou svědky historie, která kráčí krajem, bez bílý je plný síly a my ji z něho můžeme čerpat, v říčce se prohání očistný proud ("Říčko, dnes už vím, / že kde vlnil se lán, / může vstoupit Bůh / a s ním oceán. // Může vstoupit Bůh / sám vyschlý jak troud / než vše náhle zaplaví / jeho očistný proud"). U višně je právě naopak silným motivem už jen to, že jí rostou listy a plodí višně ("Čarokrásná višeň v stráni / čarokrásná čaruje"). Nejsilnější a nejkrásnější je ale poslední pomalá Oliva, píseň o... smrti ("Pokoj hospicu je naše loď / jsme v ní sami, v tiché kajutě. / Já podepřu tě nehnutě / až Pán řekne: 'Vstaň a choď!'"). Důležitým prvkem písniček jsou různá melodická citoslovce, od "lalalaj" až po "oj, lalulalilej" či "aj, ladulejú", umocňují asmoféru a přinášejí pěkné hudební motivy. Dáša Voňková mě dokáže při rychlejších písních úplně strhnout ke křepčení, což je vzhledem k našemu věkovému rozdílu vlastně moc milé ("Za domem, za polem jasmínek zavoněl, / za domem, za polem a bílé jabloně... / Za domem, za polem růžička červená / a ty, má lásko, jsi nevěrná"), hned ale zvážní v nádherné Ester a Géza, jediné "nepřírodní" písni alba. Fascinující, překrásné.
Když se tak zamýšlím nad minulým rokem v tuzemské hudbě, zjišťuji, jak důležitou roli hraje klavír. Nejen, že je výrazným nástrojem v obou výše popisovaných albech, okořenil i Nohavicovu Mám jizvu na rtu a vytvořil z ní jednu z nejsilnějších písniček jinak spíše podprůměrného Ikara, doprovází Dana Bártu ve Vlčákovi, skladbě z alba Animage. Jan Budař hraje na klavír (výborné album Proměna), Beata Hlavenková je slyšet na Eternal Seekers Lenky Dusilové. Myslím, že to je fajn.