Pokání, Hedvábí a Dědicové. - 16.10.2007
Ahoj, během uplynulých týdnů jsem přečetl několik knih, mezi nimi tyto tři: Pokání od Iana McEwana, Hedvábí od Alessandra Baricca a Dědicové od Williama Goldinga. Možná si vzpomínáte, že o prvních dvou jsem tu již psal jako o připravovaných filmech.
Pokání je velmi dobrý psychologický román, třináctiletá Briony provede jednu osudovou hloupost, která zmaří životy dvou mladých lidí, a pak se s tím musí celý život srovnávat. Hedvábí je krátká stostránková novela napsaná zajímavým pohádkovým jazykem. Prvních 30 stránek si na něj zvykáte, dalších 30 stránek se jím bavíte a posledních 30 stránek jste zasaženi tím, jak se příběh kolem vás rozvinul, že skoro ani nedýcháte. Dědicové, kniha, kterou držitel Nobelovy ceny Golding vydal v roce 1955, rok po fenomenálním Pánu much, vás zanese do doby, kdy na Zemi žily dva druhy lidí: Homo sapiens a Homo neanderthalensis, tj. zhruba před 50 000 lety. Příběh o setkání dvou tlup odlišných druhů lidí je napsán z pohledu zaostalejších neandrtálců. Ti sice spolu už mluví, mají dokonce i jednoduchá jména, znají oheň (ale ještě ho neumí rozdělat), jako nástroje používají obyčejné kameny, běhají po čtyřech, uctívají "Oa", stvořitelku všeho a právě narozeného batoleti říkají "ten nový"; setkání s člověkem (kromaňonec), který ovládá luk a šípy, vydlabává z kmenů kánoe a má poměrně složitý kult jelena, pro ně však nedopadne dobře. Neandrtálci jsou tu vylíčeni jako mírumilovná stvoření a součást přírody (kromaňonci je přesto označují jako ďábly), což je z dnešního vědeckého pohledu, kdy už známe i vraždy mezi šimpanzi, nepřesné, ale jako symbol to slouží dobře. Tím, že je děj sledován z pohledu nepříliš bystrého Loka, autor čtenářům nic neulehčuje, je náročnější pochopit, co se to vlastně děje, podobně jako to nemůže pochopit Lok. Golding zánik neandrtálců silně odsuzuje, vidí to z dnešního pohledu jako jakýsi náš dědičný hřích.