Opět skvělý Zbytov. - 25.10.2006 (pokračovaní)
Jakub vymyslel nový sport – házení si tenisákem o obrubu kárky, hned poté, co ho vymyslel, už se mu ale nepodařilo tento trik zopakovat a tak toho brzy nechal. Místo toho hodil tenisák do okapu, za což ho Marta Kellerová skoro potrestala, když donesla zvláštní zahnutou tyč na vybírání okapů. Pak jsme se shromáždili v kuchyni k programu Zdendy Šorma. Ten pro nás měl to, o čem si povídal se svými konfirmandy na soustředění – náš vztah k rodičům. Na papírky jsme psali dobré a špatné vlastnosti rodičů apod. a potom jsme se o tom bavili a společně přemýšleli. Dozvěděli jsme se zajímavé věci, např. o jednom rodiči, který trpí samonasráváním (dovede sám sebe vyprudit). Po večeři, skvělém těstovinovém salátu, navazoval na program AZ-kvíz z konfirmačních otázek. Naše skupina se pořád potýkala s otázkami na první reformaci, na druhou reformaci, na předreformaci, Rudolfův Majestát apod. a nakonec velmi těsně prohrála. Také jsme museli zpaměti zazpívat jednu celou píseň z EZ. Byl jsem Jonym, který mě, nevím proč, považuje za znalce EZ, pověřen, abych píseň vybral. Tak jsme nakonec zpívali 489 a povedlo se, políčko jsme získali. Pak musel Zdenda odjet a Kolib uvedl program o knihách tím, že něco pověděl o úvodních stránkách knih a o tiráži a přečetl úryvek z prvního vydání Saturnina (1942) a z hry Václava Havla Uzinduzi, což je překlad Vernisáže do svahilštiny. Knihu vydal Zdeněk Susa. Pak také ostatní mluvili o knihách, které si přivezli (i nepřivezli) a četli úryvky. Jára Květ přečetl dva fejetony Rudolfa Křesťana, Františka přečetla krátkou vtipnou povídku, já jsem zacitoval z Europeany Patrika Ouředníka, Kubišta přečetl první kapitolu Malého prince, zajímavé knihy měl i Vojta, který chvíli předtím vstal, Jony, Volfovi a další. Na závěr Jakub přečetl část scénáře, který právě nacvičuje s páťákama. Po tomto oficiálním programu se samozřejmě ještě chvíli zpívalo a povídalo (s houslemi se zapojil i Vojta Konečný, přesto, že zpívané písně neznal), bylo ale už docela pozdě a tak šli někteří spát. Úplně na závěr překvapivě vydržel Vojta Máca, Jára Květ a dokonce i já (šli jsme spát v půl pátý, v noci na sobotu v půl třetí) s Františkou, Pepinou a Anežkou Konečnou. Hráli jsme tzv. faráře v lahvi a podobné blbosti. Ráno jsme vstávali do kostela a rovnou se balili, což bylo dost kruté. Honza Keller kázal v Poličce, my ostatní jsem jeli do Jimramova. Cestou Fanda, se kterým jsme jeli, předvedl několik vtipných řidičských eskamotáží, navíc okořeněných Donovanovou hudbou. Kdo to někdy nezažil, nepochopí. V koloně čtyř aut byl stejně nejlepší Krokodýl na motorce. Po kostele někteří (např. Hájkovi, neboť Jony jel přes Brno do Chebu) odjeli, my jsme s Terezou, Martinou, Volfovými, Kubištou, Lukajdou a samozřejmě s Fandou, naším aktuálním řidičem, ještě poseděli v Bistru. Pak jsme jeli do Poličky, kde nám těsně ujel vlak. Rozloučili jsme se tedy s Fandou, dali si oběd „u neskutečného čísníka“ a jeli autobusem domů. Cesta tímto hrůzným dopravním prostředkem mé nevyspání ještě umocnila, ve škole jsem se poprvé ukázal až v úterý v půl šesté, kdy jsem odvykládal svoji prezentaci.

¨