Hruškadóttir. - 14.9.2009
Je používání přirovnání typu "odpoledne ... nekonečné ... jako nesestříhaný film. Cesta po jednokolejce." či "diskuse získává na intenzitě jako vodotrysk. Čím jsou souputníci obratnější, tím většího tlaku je možné dosáhnout a proud doletí výš." jen prázdnou exhibicí nebo dobrou součástí vyprávěného příběhu? Možná naše vnímání záleží na tom, jak je příběh zajímavý, čtivý, nový.
Debut Jany Šrámkové (* 1982) se povedl. Příběh o holce, která se stane téměř součástí rodiny své velké kamarádky a která tu rodinu zase ztratí, je silný a dobře napsaný (ne chronologicky, nýbrž s velkým využitím vzpomínek a dalších flashbacků, což vede k vystavěné mozaice faktů, ze kterých se příběh postupně skládá). Na 110 stranách je v náznacích umně popsán vztah hlavní hrdinky k otci rodiny a dalším jejím členům. Jana Šrámková dokáže napsat dobrý dialog, zvláště rodinné nevázané diskuse nad odpolední kávou jsou výborné. Trochu ale knihu kazí ideální rodinné vztahy, rodina je v podstatě nereálná, vystavěná jako kontrast ke zcela obyčejné hrdince. Možná proto, že rodina je křesťanská a autorka vystudovala Evangelikální teologický seminář. Ale dejme tomu, takovou nějakou rodinu by chtěl mít leckdo, proč ji v románu nepopsat, míru to, podle mě, přerůstá až v momentě, kdy se dočteme, že ideální rodina je lepší než obyčejní lidé také díky tomu, že poslouchají a pěstují klasickou hudbu. To mi spolu s dalšími drobnostmi (např. řečmi o "stromu mého života - hrušce") trochu vadilo, ale myslím, že zprvu zmíněný zajímavý silný příběh napsaný zajímavou češtinou stojí za přečtení. Těším se, s čím přijde držitelka Ceny Jiřího Ortena za "stylově čisté, tematicky ojedinělé, nedoslovné vyprávění" příště.