Poslední koncert Trabandu před přestávkou a co se dělo pak. - 10.1.2006
Ahoj kamarádi, ještě bych se rád vrátil k jedné loňské akci. Tou byl koncert Trabandu v Roxy a následná afterpárty. Takže popořadě. Na internetu jsem si našel, že klub Roxy je v Dlouhé (tuto ulici koupíte za 5600 a nájemné za hotel vybíráte 24000). Netušil jsem, kde to je, takže jsem si ještě našel mapku a vyrazil jsem. Do Prahy jsem přijel s předstihem, chtěl jsem ještě navštívit jeden bazar CD a LP v Krakovské ulici (4000 za nákup, 20000 za nájem) a napodruhé se mi to podařilo. (Při prvním hledání tohoto bazaru před nějakou dobou jsem si nevšiml, že z Václaváku vede doprava (při pohledu na Muzeum) víc ulic, než doleva a vydal se tou špatnou.) Pak jsem se vrátil na Václavák, na Muzeu nastoupil do metra a s naprosto šíleným přestupem na Florenci (těch schodů!) jsem dojel na Náměstí Republiky. Tam odtud jsem se intuitivně vydal správnou cestou, ale radši jsem se ještě zeptal. Neboť jsem netušil, jakou dobu mi zabere cesta, u Roxy hodně brzo. Zaslechl jsem tudíž jak zvukovou zkoušku Trabandu (část), tak Zubů nehtů (hráli „Diamant“ – jednou ze dvou písní, které znám), trochu jsem pohovořil s Tomášem Lébrem, který si tam vyjednával nějaké lístky, nepozorovaně přešel za Jardou, když ho snímala kamera kvůli nějakému rozhovoru apod. Pak přišla Debora a čekali jsme ještě na Ráchel, Jonyho a Jakuba, kteří také posléze dorazili. Když začali pouštět lidi do sálu, ujistili jsme se, že máme lístky, a Debora ten svůj tedy mohla prodat, což se jí téměř nepovedlo. Zoufalí sháněči lístků se totiž do Roxy trousili asi hodinu předtím. Díky jedné vtipnosti nás mohlo jít na ten jeden lístek šest, ale už jsme nikoho nesháněli, neboť jsme byli tlačeni davem dovnitř a pak stáli obrovskou frontu na šatnu. Mezitím se na plátně pouštěly různé klipy a parket se plnil. Napřed nenápadně, bylo tam pořád hodně místa, pak už více. To už jsme ale stáli vzadu na balkóně (což vymyslel Jakub), kde bylo místa mnohem více, a i když časem tam přišlo taky pár lidí, pořád jsem měl kolem sebe několik metrů čtverečních prostoru, což mi vyhovovalo. Ponornou řekou začal koncert. Jarda ještě upravoval plátno za nimi, takže konec písně dozpíval Evžen. V půli koncertu vystoupila jako host kapela Ještě jednou se vrátíme, což byly dámy ze Zubů nehtů. Nebylo jim moc rozumět a, jak pravila Ráchel, ženský vypadají z těma kytarama vtipně (za tuto poznámku jí jsem vděčný, viz též níže). Pořád ale nějak nechtěly zahrát Diamant (Výprava do Amazonských pralesů za diamantem), což mě bylo divné, přece ho zkoušeli, a Bílý ptáky, oblíbenou píseň Debory. Tak jsem si trochu z balkónu zařval a jako druhou sérii přídavků písně zahrály (jaký vliv na to mělo moje řvaní těžko říct, je docela možné, že ho vůbec neslyšely, byl jsem přece jen na druhém konci sálu). Druhou píseň, kterou znám – Ještě je čas – nehrály vůbec. Pak nastoupil opět Traband. Evžen udělal striptýz a svlíknul si svoje naprosto rozervané červené kalhoty a hodil je do publika, které řvalo nadšením. Celého Černého pasařéra pak odehrál v trenkách. Na konci písně se na pódium dobelhal Vladimír Javorský s velkou krabicí. Jarda pravil: „Nebudeme křtít, budeme rozhazovat.“ Javorský vytáhnul napřed pár jablek a rozházel je do publika a pak se konečně strefil, vytasil CD a DVD a taktéž vyhodil. Pak zazpíval píseň Tlustý muž v zrcadle, kterou zpívá i na onom CD. Evžen se oblékl do svých druhých červených kalhot, které ještě nejsou v takovém stádiu rozkladu a koncert pokračoval. Zahlásil jsem, že teď bude Leží dáma na kolejích a vskutku byla. A pak dalších x písní (včetně Koledy, kterou jsem slyšel letos naživo už potřetí!!) až po poslední Krasojezdkyni, kterou Traband již přetahoval čas, do kdy může z klubu znít živá hudba. Pak nastoupil ještě básník řidič, který bavil lidi stojící v neskutečně dlouhé frontě na šatnu, ale tentokrát se mu to nějak nevedlo. Pak ale nastoupil Tomáš Lébr řečený Ash s výběrem ze své megabásně Všechny součástky tvého těla. Pod pódiem se utvořil hlouček nadšenců a Ash se nebránil ani zabrousit k nejintimnějším součástkám. Pak jsme šli do hospody. Pak, asi v jednu v noci, jsme přešli prázdný Karlův most a skončili na Všehrdce, kde jsme ještě dlouho povídali. Postupně odpadl Jakub, který ráno musel do školy, a Ráchel Hurtová – pak jsme se přesunuli do kuchyně a po chvíli šla spát i Debora, která všechny Jonyho historky z chebského internátu už znala a tudíž se trochu nudila. Naopak já a Ráchel jsme ještě dlouho poslouchali a před svítáním (nebo už po něm?) jsem oba nevšehrďáky vyprovodil ke dvěřím a šel také spát. Reprodukovat o čem všem jsme kecali by bylo na dlouho. Tak například: O knize Dylanových textů, kterou vydal Kalich. O kytarách a holkách. Zde jsem se shodnul s Ráchel a jsem za to moc rád. Samozřejmě, jsou výjimky, např. Martina Trchová vypadá s kytarou docela dobře a Jony prohlásil, že je sympatické, jak kráčí Dylanovou stopou osamoceného hráče s elektrickou kytarou. O plánovaném Road movie do Francie. O tom, že kolem nového Kučerovic VW Transporteru chodí Jirka s hadříkem, takže ten půjčit nepůjde (aspoň letos). O tom, že je škoda, že nepojedou sestry Waldmannovy, neboť umějí francouzsky. Leda, jak pravil Jony, že by Jakub jel za námi Škofíldem. O tom, že Jony si jako jediný ze školy vyžádal tištěnou verzi školního řádu a možná mu hrozí komisionální zkouška z tělocviku. O tom, že dřevo, které si odvezl z Moravče se bude muset ještě 25 let sušit. O jeho spolubydlícíh na internátě. O spoustě dalších věcí. Ráno mě Debora budila, já jsem ale radši spal dál. Debora odešla a mezitím přijela z Vídně po půl roce Magda Stolařová a našla mě spícího takřka ve své posteli (na Všehrdku typické, že). Pak jsem vstal, zjistil jsem, že je hodně pozdě a vlak, kterým jede Ráchel už nestihnu, nasnídal se a šel na nádraží. Přesně na minutu jsem stihnul vlak domů a když jsme byli před Kolínem, už se setmělo. Vzhledem k tomu, že jsem šel spát těsně před svítáním a vzbudil jsem se hodinu a půl před soumrakem jsem si ten den sluneční světlo zrovna neužil. Ale byl to výborný koncert a výborná afterparty.