Gramodesky. - 17.3.2005
Dobrý den,
dnes vás seznámím se svou další sběratelskou vášní (pár už jsem jich vyjmenoval zde: http://benskala.sweb.cz/k/clanky.htm). Gramofonové desky jsem měl vždycky rád, ale teprve když jsem trávil část svých loňských prázdnin u babičky a dědy v Plzni, jsem je také začal sbírat. Nevím proč, snad, že jsem se necelý rok předtím seznámil s jedním nadšeným sběratelem, zkrachovalým šlechticem Tomášem Mansfeldem, jsem v Plzni zašel do jednoho antikvariátu vedle synagogy na třídě Sady pětatřicátníků (když bylo strejdovi 35, byla pojmenována po něm), a když jsem uviděl místní nabídku desek, počal jsem se v nich náruživě přehrabovat. Odnesl jsem si úlovky přímo kardinální: dvě desky od Nerezu, dvě desky od Kryla (samozřejmě, že ne původní, ale reedice z přelomu 80. a 90. let), Abbey Road od Beatles (s velmi známou fotkou na obalu, ale kupodivu méně známými písničkami uvnitř) a další.
Od té doby občas vlezu do nějakého bazaru nebo antikvariátu a přehrabuju se tam mezi deskama. Možno mě vidět i v různých nepřirozených polohách, neboť desky jsou často na zemi v krabicích a po půlhodinovém dřepění už mě trochu svrběj' nohy. Přináším pak domů úlovky jako Cimrmani: Němý Bobeš, Michal Prokop a Framus (5): Kolej Yesterday. Jakub se opičí a jednou s velkou slávou přitáhl domů jakési prastaré LP Heleny Vondráčkové, které prý koupil za 10 Kč ("No, nekup to!"), ale s tím ať jde do háje. Kdybych kupoval všechno možné, tak už mám dneska doma skoro celej Olympic, Abbu apod. (nemluvě o Kotvaldovi s Hložkem a slovenských sračkách jako Elán a Peter Nagy). Nejvíc samozřejmě sháním Nohavicu nebo Plíhala, to se mě ale ještě nepoštěstilo. Zato mám poslední dobou čím dál větší slabost pro SP a EP.
Klasická LP jsou velká v průměru 30 nebo 25 cm a pouštějí se rychlostí 33 otáček. SP a EP jsou ale malé desky (17 cm) a pouštějí se při 45 otáčkách (což netušili naši pokémoni a pouštěli jakýsi jazz se špatným nastavením otáček a jelikož tam nebyl zpěv, jaksi si neuvědomili, že to hraje pomaleji, než by mělo). Na každou stranu této malé desky se vejde 6 minut hudby. SP, takzvané singly (pokémoni jim říkají dema), mají na každé straně jednu píseň a většinou se ani nijak nejmenují, jen jsou na obale uvedeny ty dvě písně. Poslouchat se to moc nedá, neboť po každé písni je potřeba otočit desku, přesto je mám čím dál radši. EP (extended play) jsou stejně velká, ale na každé straně mají již více písní, některé desky vycházely i na více EP (např. Nohavicova Písně pro V.V. vyšla v roce 1988 na dvou EP, celkem 8 písní). Rekord drží Zdeněk Vřešťál svým projektem Drobné skladby mistrů (taktéž rok 1988), kde se mu povedlo shromáždit na jedno EP 12 minutových písniček různých autorů. (Podle nových zpráv se chystá toto provést i s CD, takže se možná můžeme těšit na 80 minutových písní.) Po těchto malých deskách nyní pátrám nejvíce, kromě uvedených by mě samozřejmě nejvíc potěšilo Já jsem s tebou/Procházím se krajinou od Otcových dětí nebo Tisíc dnů mezi námi/Za poledne od Nerezu. No uvidíme, jak se poštěstí. Třeba vás tu se svými úlovky budu seznamovat. Můj poslední úlovek je SP od Mišíka. Taky sháním desky Semaforu, o těch ale později v již slibovaném příspěvku o Jiřím Suchém.
Snad ještě bude sloužit gramofón, poté, co je byl prošlápnut a jehla už moc nedrží, mám o něj trošku obavy.