Byl jsem na perimetru. - 9.12.2005
Ahoj, dnes časně ráno jsem se dostavil na oční oddělení do "bývalé vojenské nemocnice", kvůli vyšetření na přístroji, který se jmenuje perimetr. Teta mně nějak přes pana primáře zařídila, že tam mám přijít v 8 ráno, číslo dveří 3. Z dveří číslo 3 vyšla sestřička (v ten moment všichni poslušní důchodci, kteří seděli na chodbě, zaklonili hlavu), o mě ale nic nevěděla a tak jsem se musel hlásit u nějakého přihlašovacího pultu. Tam o mě taky kupodivu nevěděli, ale napsali si moje data do počítače. Sestřičce jsem jakýmsi nepochopitelným omylem (německej dědek zvaný Alzheimer pracuje o sto šest) místo kartičky pojištovny strčil kartu s číslem svého účtu v bance a podivoval jsem se, proč chce sestřička raději občanku, aby mohla vyčíst moje rodné číslo. Pak, když už jsem zase seděl, jsem to pochopil a začal jsem kartičku od pojišťovny, kterou normálně nosím pořád s sebou, hledat. Zjistil jsem, že ji nemám, asi mi ji mamka po minulé společné návštěvě doktora nevrátila. Naštěstí ji ale nepotřebovali. Po chvíli jsem byl předvolán do malého kamrlíku, kde byl onen perimetr napojený na počítač a jinak téměř nic. Perimetr je vtipný přístroj, prostě se do toho kouká a sleduje se červené světlo, které se různě pomalu přemísťuje a občas blikají zelená světla (někdy i čtyři najednou). Když vidím zelené světlo, musím zmáčknout čudlík. Přístroj taky občas mluví, což mě vždycky hrozně vylekalo. Několikrát například pravil: "Vedete si dobře!" Jednou dokonce prohlásil: "Vedete si skvěle!" Taky používá obraty jako: "Už brzy budeme končit" (nebo tak nějak) a podobně. Pak jsem ještě chvíli čekal, až počítač vytiskne výsledek a odešel jsem na poslední praktika z organické chemie.