O čem vám nestíhám psát. - 13.12.2006
Milí přátelé, všem nadšeným a nedočkavým čtenářům Bločku (pokud nějací existují) se omlouvám za nízkou frekvenci článků v posledních týdnech. Nějak nestíhám všechno, co bych rád (to zdaleka) a nějak také nestíhám co bych rád přednostně. Také uvedení nové verze Fotogalerie se možná protáhne, poslední dva filmy ale vezmu s sebou na spací mládež do Krupé, takže pokud někdo bude mít zájem, můžeme si prohlédnout fotky, které jsou mimochodem mnohem hezčí než jejich naskenovaná a pro použití na internetu zmenšená kopie. Minulý týden jsem byl celých pět dní zavřený v laboratoři, kouskoval jsem bílkoviny a štěpil DNA bakterií, ani na svou práci s buchnerama jsem se nedostal. Dnes jsem také dokončil předzápis kurzů na příští semestr, vybral jsem si jich o trochu více než minule, některé budou ale terénní exkurze. Vůbec jsem vám ale nestihl napsat své dojmy z futsalového turnaje v Kutné Hoře a z brigády v Moravči. Tedy stručně:
Na tradičním evangelickém turnaji v Kutné Hoře (letos se konal 25. listopadu) jsem hrál poprvé. Byl jsem členem týmu pardubické mládeže, který ale obsahoval více hráčů z jiných míst. V týmu nás bylo deset, což bylo v pravidlech zakotvené maximum pro jeden tým, hrálo se ale pět na pět, takže jsme museli hodně střídat. V prvním zápase proti obhájcům titulu - týmu Real Optimus s kapitánem z Dačic (ovšem značně oslabeného a pouze s pěti hráči) - jsem hrál jen velmi krátkou dobu a ani jsem se nestačil rozkoukat a byl jsem vystřídán. Zápas jsme prohráli o gól. V druhém zápase proti Strádalovcům (Praha-Žižkov) jsem vsítil úvodní gól a hrál jsem podstatně déle a lépe, v útoku jsem si poměrně dobře rozuměl s Honzou Ženatým. Tým z Ostravy bohužel nedorazil a tak byl herní systém dvou skupin po čtyřech týmech trochu narušen - po těsné výhře nad Žižkovem jsme postupovali do semifinále. Zde jsme prohráli s týmem z Vrchlabí. Real Optimus prohrál v druhém semifinále se svými odvěkými rivaly, místními Dragouny, a tak jsme se utkali znovu - tentokrát o třetí místo, které jsme nakonec vybojovali. Ve finále Vrchlabí překvapivě Dragouny porazilo a ti skončili už asi počtvrté za sebou druzí (v prvních třech případech za Realem). Musím ale poznamenat, že v týmu přemotivované a zmachrovalé pardubické mládeže se mi nehrálo nejlépe a pokud někdy na podobném turnaji (např. na jaře o Pohár Orebitů v Třebechovicích) ještě nastoupím, pak za jiný tým.
Týden před tímto turnajem jsem spolu s Krokodýlem, Andreou a Kubištou dorazil do Moravče, abychom pomohli Čaškům se dřevem na chalupě v Cetorazi, kde se původně měl konat Silvestr. Nakonec bylo rozhodnuto (podle posledních zpráv ještě dnes ověřených), že se letos bude naposled konat tradičně v Moravči na faře, je to přece jen poslední Silvestr, kdy tam Čaškovi jsou, a navíc je poprvé možno využít i pokoj po dědečkovi, který se nedávno přestěhoval k nám do Chrpy. V sobotu ráno jsme s Čášou vyrazili do Cetoraze a tam zpracovávali dřevo, Čáša řezal na cirkulárce a my ostatní jsme dřevo nosili a rovnali ke zdi. Také jsme speciálním zlepšovákem vytáhli železné tyče na prádelní šňůry, které byly zapuštěny dost hluboko do země ve velkém kusu betonu. Vyfotil jsem i pár fotek, takže časem si je jistě budete moci prohlédnout. Maruška uvařila oběd, do Moravče jsme se vrátili až za tmy. Na večer byla naplánovaná oslava narozenin Báry a Čáši. Přišlo pár známých z vesnice a okolí, např. Zadražilovi, povídalo se, pilo, hrálo Puerto Rico a Krokodýl dokonce na chvíli vytáhnul heligonku. V jednu chvíli, kdy jsem pil již několikátou skleničku bílého vína jsem se naklonil k Čášovi a zeptal se ho, jestli by bylo ostuda, kdybych se opil. Odpověděl, že ano, ale že bych nebyl první Skála, který se v Moravči opil. Od Kubišty dostala Bára speciální dárek - podivnou krávu, která vypadá jako housenka. Kdo neviděl, neuvěří. V neděli po kostele jsme si udělali výlet ke sborovému rybníku Krokodýlovou škodovkou. Když jsem do ní nasedl a zjistil, že stírá pouze jeden stěrač, připadal jsem si chvíli jako ve Škofíldu, ale nakonec jsem musel uznat, že Krokodýlova škodovka a Škofíld nejsou ani náhodou srovnatelné (stačí když si vzpomenu, jak Škofíld sám od sebe troubil, stěrače stíraly pouze v prudkých levotočivých zatáčkách, nesvítil, vařil, po příjezdu na Seniorátní prase nepřetržitě minuty a minuty prděl...), zcela v pohodě jsme (Krokodýl, Kubišta, Andrea, malej Čáša a já) vyjeli do polí nad Moravčí a prošli se k rybníku, který jsem viděl poprvé napuštěný. Po obědě sázavští rychle odjížděli (vzali s sebou i Marušku, která pokračovala do Olomouce) a já až po čase (z velké části stráveném při Need for Speed) odjel na druhou stranu bohatší o bramborový salát, který zbyl od soboty a ze který ještě jednou děkuji. Tak. Snad jsem na nic důležitého nezapomněl.