Poslední Srub pod Širokým dohledem. - 4.6.2007
Do Sázavy jsem přijel v sobotu 2. června v půl šesté. Plánoval jsem přijet dříve a během zkoušky Johnyho oveček pracovat s Malým Vlkem, nestihl jsem to ale a po mém příjezdu už mnoho času na práci nebylo, Malý Vlk pořád někde pobíhal, pak přijel Fanda, Lenčiny spolužačky apod. Byl jsem oblečen do svého outfitu (tedy, své sako, košili, kravatu a kraťasy jsem takto nazval, aniž bych samozřejmě znal přesný význam tohoto slova), přesto jsem byl hned po příjezdu zapřažen do menší práce na zahradě, pomáhal jsem Malému Vlkovi a Andree vozit trávu a tahat větve. Pak jsem dělal něco na Širokém počítači (kde se cítím již jako doma), pouštěl si k tomu Heavy Horses od Jethro Tull (a setkal se s nepochopením Malého Vlka, inu The Frames jsou dnes asi módnější, ach ten hrozný trendismus). Během toho, co jsem seděl u počítače (a povídal si přitom s Fandou) jsem zaslechl podivné zvuky ze sborové místnosti, kde probíhala zkouška, které se nakonec slily do melodie písně „Every night in my dreams I see you. I feel you.“ A v té chvíli jsem se lekl, jestli jsem snad nespadl z višně. Jak se tato píseň hodí k repertoáru Ovcí, který se odjakživa skládá z Rakanaky, Come On And Sing, Báječnýho bálu, Ana halach dodech, V tobě je radost? Nakonec mi bylo vysvětleno, že je to nácvik pro jednu konkrétní příležitost, ale moje prosba, aby si to Ovce zazpívaly i se mnou buď hned nebo po zkoušce nebo na Srubu vyslyšena nakonec nebyla. Zkouška pomalu končila, Malý Vlk se převlékl do podobného outfitu, jaký jsem měl na sobě já (několik lidí se nás zeptalo, zda se chystá nějaké divadlo či co; divadlo jsme nechystali, smysl tohoto našeho podivného počínání snad pochopíte již brzy), a oficiální program mládeže mohl začít. Začal ovšem netradičně večeří. Gulášová polévka byla velmi hustá (čti opak), mně však chutnala a několikrát jsem si přidal. Zájemci si také dali Zelenou, ovšem jenom její velmi slabý odvar (tzv. „pro začátečníky“). Pak jsme si s Malým Vlkem sedli vedle klavíru do čela místnosti, já všechny přivítal a zahájil mládež. Oznámil jsem, že první program má Malý Vlk a předal mu slovo. Malý Vlk přečetl Prolog k Janovu evangeliu a vybral několik písniček, některé ovšem nikdo neznal a u některých spletl číslo, takže je musel vybrat znovu. Po prvním programu (který jeho autor ukončil slovy, „vidíte, jak není dobré na mě nechávat program“) jsem poděkoval Malému Vlkovi a oznámil, že druhý program má Malý Vlk a předal mu slovo. Malý Vlk poslal kolovat Pleskačovu (který se z neznámých důvodů nedostavil) knihu Most do země Terabithia, program měl ovšem o zcela jiné knize, a to o Húrinových dětech pana Tolkiena. Během programu jsme byli svědky mnoha vtipných situací, kdy např. Malý Vlk odběhl od tématu, až jsem ho musel (několikráte) krotit slovy „vraťme se k Húrinovým dětem“, nebo kdy jsme se dozvěděli, že největším odborníkem na dílo JRRT je jeho syn Christopher nebo když jsme uvažovali, jestli náhodou Húrin s Túrinem nezaložili Turín, popř. Řím. Šupi, který dorazil až po zkoušce Johnyho ovcí, neustále vyrušoval a tak jsem ho musel krotit jednoduchým pohybem, který evokoval jednu scénu z Pirátů Na konci světa a který ho vždy na chvíli zcela odrovnal. Po programu jsme se všichni kromě Babou, která se musela postarat o sestru farářovou, která se nedávno vrátila z nemocnice, přesunuli na Srub. U Srubu jsme zapálili oheň a chvíli kolem něho stáli a seděli, Kolib začal zpívat píseň, která se velmi těsně pojí k tomuto legenránímu místu (Beskyde, Beskyde), ale zpěv nám nějak nešel, všichni byli po zkoušce nějací nezpěvní. Krokodýl vytáhnul na pár písní svoji novou heligonku, kterou dostal k narozeninám. Je to snad nejmenší jeho heligonka, ale pravil, že má nejlepší zvuk. Občasné krápání se v průběhu večera změnilo na větší déšť a tak jsme zalezli dovnitř, kde se již topilo v krbu. Různě jsme si ve hloučcích povídali, popíjeli víno a pivo a bylo dobře. Terezka se nám potom trošku přiopila a tak byla trošku hlučnější, nahoře zatím ale nespalo moc lidí a tak to tolik nevadilo. Postupně však všichni odcházeli spát až zůstal vzhůru jenom Malý Vlk s Hugem a dvěma Lenčinými spolužačkami, Michal, Markéta, Lenka a já. Tropili jsme poněkud hluk. Kroužek kolem Malého Vlka rozebíral všechno možné včetně zpovědí a rozdílů mezi evangelíky a katolíky (spolužačka Klára byla totiž katolička). Já s Malým Vlkem jsme plánovali odejít poté zpátky na faru, takže jsme si s sebou nebrali ani spacáky, ale venku se bohužel poměrně solidně rozpršelo a tak se nám moc nechtělo, Malý Vlk byl ke všemu velmi zabrán do debaty. Srub je navíc poměrně malý, zhruba pro 13 lidí a nás v něm bylo asi 16. Z toho vyplývalo, že někteří již nenašli kloudná místa na spaní. Někdy po čtvrté hodině ranní se debata uklidnila a hledali jsme, kde zalehnout. Hugo i Markéta (zkroucená pod židlí) zalehli na zem (v druhé části Srubu na zemi již notnou chvíli spal Krokodýl), Michal (expert na přespávání v těch nejhorších myslitených podmínkách) na pár minut (odcházel na pátou na vlak do Brodu) zalehl s nohama ve vzduchu opřenýma o dveře, já s Malým Vlkem na čtvrthodinky usnuli v sedě opřeni o zeď. Pak se nás Šupi zeptal, jestli ho jdeme doprovodit, neboť jsme to plánovali spojit s cestou na faru. Vstali jsme tedy, šli s ním na křižovatku a pak jsem si ustal v Kubištově posteli. Ráno jsem se trochu nevzbudil a tak jsem vstal až do kostela, kdy už byla většina lidí pryč. Kázal Petr Gallus (br. fr. Š. bohužel na poslední Srub pod Širokým vedením chyběl, byl totiž na víkendu s třicátníky): vtipně, zajímavě a objevně na staré známé podobenství O rozsévači. Po kostele jsem požádal Krokodýla, aby mě svezl kousek ve svém Mercedesu (který jsem tento víkend viděl poprvé, ač jsem o něm již několikráte slyšel) a musím říct, že je to královský pocit. Pak jsem se sbalil, naobědval a jel do školy. Doufám, že jsem nebyl na Srubu naposled, je s ním přece jen spojeno poměrně velké množství legend a je to místo krásné, milé a velmi příjemné.