Víkendové události: Kterak Hňup nepřijel domů, Seniorátní prase. - 9.5.2006
V pátek Jakub nepřijel domů. Dívali jsme se na hokej a pak nám to už bylo nápadné a pokoušeli se mu dovolat, leč marně - telefon měl vypnutý, vybitý nebo rozšlápnutý. "Možná šel rovnou do Chrpy," napadlo nás. To ale bylo zcela nepravděpodobné, neboť to ještě nikdy neudělal. "Možná zapomněl, že Seniorátní prase (viz níže) je až ze soboty na neděli a jel rovnou do Svratouchu," řekli jsme si taky. Bylo ovšem opět vysoce napravděpodobné, že by se nestavoval doma. "Možná má zítra snídaňové vystoupení v hotelu Teatrino (viz jeho web)," mohli jsme se ještě domnívat, o tom ale nikdo nevěděl. "Třeba nestihl vlak a přijede až posledním vlakem těsně před půlnocí," doufali jsme. Nepřijel. Když nepřijel ani ráno, zahájil jsem pátrání. Napřed jsem hledal na internetu telefonní čísla na jeho povedené spolužáky, jestli byl včera ve škole, jako správné hvězdy si ale chrání soukromí a tak jsem nic nenašel. Kolib má v mobilu jednou spolužačku náhodou uloženou, ta to ale nebrala. Pak jsem zavolal Deboře. Dozvěděl jsem se, že ho naposled viděla ve čtvrtek ráno, když opouštěl Všehrdku. Pak jsem dostal nápad a zavolal do Hany Bany, hospody, kde věčně vysedává. (Až budete Jakuba zase někdy shánět, číslo je 222 327 602.) Můj rozhovor probíhal zhruba takto:
Jakýsi chlap z Hany Bany: Hany Bany.
Já: Dobrý den, prosím vás, není tam Jakub Skála?
Hany Bany: Ne, teď tady nikdo není, otvíráme až ve dvanáct.
Já: A byl tam včera?
Hany Bany: Já přesně nevím, kterej to je (nad tímto je Jakub později pozastavil a pravil, že si to s chlapama s Hany Bany vyřídí).
Já: Takovej černovlasej, občas nosí ze srandy sluneční brejle.
Hany Bany: No já si teď nevybavím...
Já: Chodí tam se spolužákama z konzervatoře.
Hany Bany: Jasně, já vím. Z konzervatoře tady byli včera na hokeji, ale jestli tady byl i Jakub, to si nemůžu uvědomit, i když, počkejte, možná jo...
Nic jsem nevypátral a zasedli jsme k obědu. Najednou vešel Hňup do dveří. V pátek seděl na hokeji v Hany Bany, pak odešel na vlak, který nestihl, a tak se zase vrátil. Z pátku na sobotu spal na Všehrdce, to tam ovšem už Debora nebyla, a tak ho nemohla vidět. Zapomněl si doma nabíječku. Vtom jsem si vzpomněl, že jsem si vlastně jeho nabíječky všiml, nepřikládal jsem tomu ale význam, protože mamka má stejnou.
Za pár hodin nato jsme svorně vyjížděli Škofíldem (H+B+J) do Svratouchu. Na benzínce jsme nahustili pneumatiky, už byly skoro vyfouklé. Kromě Kolibova špatného navigování, několikanásobnému zavaření motoru a zmrzlině ve Skutči se nestalo nic významného a dojeli jsme. Ve Svratouchu už byl výkvět poličské mládeže v čele s odstoupivším předsedou Fandou Teofilem Eunetem Trampem Zbořilem a novým předsedou Davidem Sedláčkem a pár hostů (např. Martina Mičková, Stolařovi). Také jsem se po dlouhé době setkal se Zdeňkou Boháčovou, kterou bych zde nečekal, i když vím, že bydlí blízko, znám ji ale z akcí jiné skupiny mládeže. Nad ohněm se už otáčelo prase, křupavá kůžička se odkrajovala a my si pochutnávali. Pak byla bojovka. Já jsem byl v partě s Davidem, Fandou a Zdeňkou. Cestou na Karlštejn jsme hledali kanadskou vlajku a vyhýbali se střelám malýho Hašlerky, rozdělávali oheň, poslouchali hudbu a tipovali hudební styly (romantismus, dechno, klasicismus, rock, Nohavica, pop, folk a podobné, zcela však chyběl jazz a blues) a vymýšleli pohádku kterak "malý krtek svou zmatenou podzemní činností při hledání své ztracené maminky vyvrátil z kořenů staletý strom, jehož následný pomalý ale o to hroznější pád probořil střechu blízké stodoly, do které pak zasvítilo slunce a hromada suché slámy vzplanula a vše shořelo". Na posledním stanovišti bylo úkolem zasáhnot prase na stromě šípem vystřeleným z luku, což se mi ani v jednom z pokusů nepodařilo. Nejúspěšnější ze všech byl Fanda svým speciálním kušovitým stylem, trefil totiž hlavu, která byla více bodově ohodnocená a navíc téměř trefil zub, za který by bylo ještě asi tak desetkrát bodů víc, než za hlavu. Po návratu z bojovky jsme povečeřeli prase a pak se uklidili do čajovny, Zdeňka přivezla zásobu zajímavých čajů. (Někdy touto dobou přijel Krokodýl se sestrou, což bylo odměněno, jak už tak bývá, potleskem.) Z časových důvodů mělo ale přednost promítání filmu, takže jsme čajovnu opustili a šli do kinosálu. Film se jmenoval Italština pro začátečníky a byl natočený podle manifestu Dogma. Po filmu se najednou stalo něco, na co naprosto nejsem zvyklý a co jsem zaznamenal zatím pouze u Poličského seniorátu (přesto, že jsem již byl na celovíkendových (!) akcích Západočeského, Jihočeského, Horáckého, Brněnského seniorátu) - lidé začali hromadně odjíždět a z původních 25 nás v čajovně zbylo devět, z toho většina (6) hostů. Krokodýl vytáhnul heligonku, zazpívali jsme několik písní a pak jsme do noci povídali, pak jsme šli spát a v neděli po bohoslužbách odjížděli s autem plným masa, které se nesnědlo, kupodivu jsme nazavařili a maso částečně využili u sledování hokeje, ve kterém jsme porazili Slovinsko a zajistili si tak postup. Bravo.