Spací mládež a Tahiti. - 10.11.2006
Na úvod bych rád vyjádřil potěšení, že na akci, jíž jsem částečně duchovním otcem, přijelo tolik lidí. Také bych ale (ne)rad vyjádřil zklamání, že někteří nepřijeli (všichni jistě víte, o kom píšu, čerstvý a překvapivý sníh je snad trochu omlouvá). V Sázavě se nás sešlo dohromady prý 27, což je počet u Spacích mládeží netypický, v podstatě srovnatelný pouze s prvními dvěma Spacími mládežemi před třemi lety. Vláčky, zvlášť jejich poslední jízda před rozebráním a odstěhováním, se ukázaly velmi lákavými. Avšak popořádku. Jako první se v Sázavě objevil Jára Květ. Pak já. A pak lidé průběžně celý večer až noc přibývali. A to takovým stylem, že se téměř netrhly dveře. Program, přestože začal s asi hodinovým zpožděním, neboť v udanou hodinu (v šest) nás bylo v Sázavě příliš málo, byl stále přerušován novými příchozími. První program byl velice vtipný. Měl ho Kubišta. O Darwinovi, čímž navázal na naše zbytovské hovory. Druhý program měl br.fr. Široký - stručně nás uvedl do problematiky železničních modelů, ukázal nám spousty časopisů o zodpověděl otázky zvídavých. Fanda, nadšený z toho, že si může zajezdit ve sněhu, jel do Žďáru pro Vojtu Mácu. Krokodýl nepřijel, měl soustředění s dechovkou. Dorazil však Jony, třebaže měl trošku problémy s vlakovým spojením. Kolib dorazil v sáčku a kufříkem na kolečkách, jel totiž rovnou z Prahy z nějaké konference. Kufřík se později stal hrdinou, o tom se dočtete v druhé části článku. Jako poslední dorazili také Čaškovi, kteří čekali na to, až Čášovi skončí taneční. Po programu br.fr.Š. se chodilo na etapy na půdu koukat, jak s vláčky Záviš s Vlkem umí pěkně jezdit, někteří si samozřejmě zajezdili také sami, Jára Květ byl jako hlavní fotograf přítomen téměř neustále, již se těším na fotky na jeho webu. Ti, kteří zrovna nebyli u vláčků, hráli různé hry (Citadela, Labyrint) nebo se dívali na Červeného trpaslíka nebo si povídali. Ráno někteří odjížděli velmi brzy, ostatní se zdrželi na zkoušku Johnyho oveček a oběd. Ti však, kteří v Johnyho ovečkách nezpívají měli - kromě mytí nádobí po snídani - volný program. Já jsem byl zabrán do hovoru s Fandou a Vojtou Mácou, Jára Květ s Malým Vlkem ještě na půdě fotili nějaké vláčkovské sestavy. Potom Fanda s Vojtou odjeli, Fanda na seniorátní dny do Hlinska, kde podle mých zpráv (povšimněte si - jsem informovanější než EIS) byla i Támar. Já, Malý Vlk a Jára Květ jsme seděli chvíli u počítače, kde jsme se dívali na pozoruhodné klipy skupiny Timudej a jezdili s oktávkama. Pak byl oběd, po kterém se již všichni pomalu loučili. Jako poslední jsem odjel já s Kolibem a Járou Květem - mířili jsme totiž na Brigádnický sraz na Tahiti.
Vlakem jsme dojeli do Nedvědice. Původní plán, že zbývajících šest kilometrů do Štěpánova nad Svratkou, kde Tahiti leží, dojdeme pěšky za pomoci rumu, jsme kvůli sněhu a naší bagáži (Kolib kufřík, já několik fotoaparátů) zavrhli. Stáhli jsme se do hospody, podruhé poobědvali a vyčkali na autobus. Kolib v hospodě potkal spolužačku z gymplu. V autobuse, kde jsme nakonec vypili ten rum, jsme se setkali s Jirkou Boudou, který právě přijel vlakem z Brna a společně jsme vyrazili na Tahiti. Z minulého Brigádnického srazu (na který jsem se dostal velice prazvláštně), jsem měl rozporuplné pocity - zdálo se mi, že se tam nic neděje. Letos mi to - naopak - přišlo jako naprostá pohoda. Když jsme vešli, u obou stolů se práva hrála nějaká hra (Monopoly a Bang! nebo Uno), pak byla večeře, zpívali jsme, kecali, Jára Květ rozdělal svoji slavnou vodárnu. Tento víkend jsem v obou dnech šel spát jako poslední, tentokrát společně s partou tvořenou Konečnými, Pepinou a Zdeňkou Boháčovou někdy po čtvrté hodině ranní. Vstával jsem ale zdaleka nejpozději. Při snídani Peťan začal všechny přesvědčovat, že výlet na Pernštejn je naprostou samozřejmostí. Dojeli jsme do Nedvědice, slaboši a celkově bezcharakterní jedinci odjeli vlakem, ostatní se vydali na dva kilometry vzdálený středověký hrad. Zvláštní nádech tomuto výletu přidával Kolibův kufřík drncající po zasněžených šutrech. Toto nevyčerpatelné téma bylo několikrát zachyceno i Jonyho foťákem v mých rukou, takže se snad někdy dočkáte obrázků. Pernštejn je otevřen pouze do konce října, takže jsme se vyfotili u brány (dovnitřjdoucí parta pracantů nás nepustila). Pak jsme skončili v hospodě. Po hodině mě a Honzovi jel vlak, tak jsme se rozloučili, ostatním, kteří směřovali na Brno, jel také, ale usoudili, že nic se nesmí uspěchat a tak ještě zůstali. Ve Žďáru nad Sázavou jsem ve vlaku potkal Štěpána Zikmunda a když se dozvěděl, kde jsem byl, odpověděl: "Štěpánov nad Svratkou? Hmm, tam to muselo bejt pěkný!" Taky že jo.
Dodatek: Jára Květ se po Tahiti s Valentýnem vsadil, že až do Brigády nepolkne ani doušku alkoholu. Kdo sázku prohraje, odbraví si vlasy a nabarví si je na růžovo. Tož jsem zvědavý, jak to dopadne.