Podzimní Zbytov 2009. Opět skvělý! - 9.11.2009
Za začátek můžeme dejme tomu považovat čas 18:00 23. října 2009, kdy Jakub s Bárou dorazili z Prahy do chrudimské Lípy. Zatímco Jakub žral a všelijak se poflakoval, Bára sepisovala jídelníček a seznam věcí ke koupi. Já jsem ještě na chatu domlouval s Jonym, kdo vezme kytaru apod., ale pak už jsme opravdu zvedli kotvy a s malou zastávkou v Chrpě a větší v obchodě, jsme v sestavě Kolib, Bára, Jakub, Šimon a já vyrazili na Zbytov. Uznávám, že je trochu nefér stanovovat začátek podle zásobovacího vozu, Pražané byli na cestě již od 17:15, kdy vyjížděl autobus z Florence, Štěpán Esterle jedoucí z Plzně musel odjíždět snad už během týdne. V Jimramově jsme minuli zaparkovaný obrněný transportér značky Mercedes, Krokodýl čekal na příjezd autobusu z Prahy v Bistru a já měl radost, jak mi to dispečerování vychází. Když jsme dorazili na Zbytov, byla tam Jana Humlíčková a Jeník Lavický, kteří dorazili po vlastní ose. Autem z Prahy s kamarádkami jedoucími někam k Poličce přijely také Lucka Náhunková a Helča Esterlová. Marta Kellerová jela do Bystřice pro Rebeku s Davidem, protože z Prahy jeli jakýmsi podivným autobusem z Florence v 17:00. A pak přijeli všichni doslova najednou: Brňáci ve dvou autech (i když Kurtovo auto se přece jen kdesi mírně zdrželo), Krokodýl s lidmi z pražského autobusu (Štěpán, Michal Šupita) a kupodivu i Trollové s Martinou Mičkovou a s Áňou Hůlkovou a Klárou Bělorovou, které do Multiply v Chotěboři přestoupily právě z pražského autobusu. Čekal jsem přece jen příjezd Multiply dříve před autobusem. Později večer přijel i Filip Keller. Poprvé nepřijel nikdo z E.I.S.
Po pozdravech, včetně vyřízení pozdravů od těch, kteří nemohli přijet (Honza Keller přečetl zprávu od Květy, kterou okomentoval slovem, že v životě nedostal takhle dlouhou sms) jsme se pustili do večeře. Jakub opět nenapsal povídku, ale alespoň přečetl rozhovor s Martou Kubišovou (dlužno říct, že poněkud podivný), který den před tím vyšel v magazínu Mladé fronty Dnes. Magazín s rozhovorem mu dal Honza Keller, abychom se s Martou Kubišovou aspoň trochu seznámili a věděli, na co se jí zítra ptát (stejný rozhovor přivezla i Áňa, takže je možné, že Jakub nakonec četl ten její, ale na tom nezáleží). Z podobného důvodu jsme pak i zpívali její známé šlágry z 60. let, na kytaru hrál Jakub, na hit Tak dej se k nám a projdem svět ji ale samozřejmě přenechal Filipovi Kellerovi.
Krokodýl, který musel v sobotu časně ráno odjet, hrál potom na heligonku a zahrál dokonce svoji novou píseň precizně s milimetrovou přesností v notách zapsanou!
Už si příliš nepamatuju, co se tam potom dělo (doplňte mě, prosím!), jen vím, že padlo docela dost vína, což bylo způsobeno také tím, že poměrně dost lidí ponocovalo. Ještě si vzpomínám, že poslední z holek s námi dole zůstala Jana Humlíčková, to vím, protože jsem jí říkal svoji starou poučku, kterou dnes pro tuto příležitost mohu nazvat "Zákon poslední bdící holky": "Když jsi zůstala vzhůru až do teď, tak už nesmíš jít spát dřív než my." Jony usnul na peci a Jáchym, který to místo pokládá za své (jaká troufalost!), kvůli tomu schválně zalehl mé místo (opět: jaká troufalost!). Když jsem tedy s Malým vlkem šel před pátou spát, neměl jsem mnoho prostoru, ale přesto jsem se nějak dokázal vtěsnat zhruba do míst, kde leží moje místo.
Ráno po snídani jsme šli pracovat. Jonymu se ale nějak nechtělo ven a tak raději po nás myl nádobí. Jáchym s Malým vlkem zasadili dvě švestky a po každém úspěšném zasazení jsem s nimi nad stromkem zazpíval hymnu. Kubišta s Rebekou vozili hnůj, Jakub klasicky štípal dřevo, Šimon rovněž, Kolib zase klasicky pracoval na úpravách terénu, tentokrát na místě plánovaného včelína. Většina holek hrabala kdekoli, pomáhal jim David. Jeník, Šupi, Štěpán a později i Jony a Áňa rozebírali podlahu koupelny a odnášeli cihly. Cihly se jim trochu rozpadaly pod rukama, ale za nešiku byl pouze Jeník, neboť ten jediný o tom pořád mluvil. Filip Keller přivezl na pekelném stroji pár větví a pak celý den pekelný stroj opravoval, neboť tento po tak namáhavé práci vypověděl službu. Kurt s Michalem Doleželem rovnali dřevo na odvrácené straně Zbytova, Honza Keller snad i chvíli řezal cirkulárkou, pak s Luckou P. a Pepinou (pomoc nabídl i Malý vlk) shrabovali listí ze střechy.
Pak ale přišla akce "kamínek". Dva placaté šutry, které byly od "prvního" Zbytova schované za skříní (Bloček 16.10.2005: "jeden kamínek jsme dokonce v pěti lidech tlačili po improvizovaném mostě nad schodištěm, abychom ho uklidili ke zdi"), bylo třeba vynést ven. Jelikož nám dělalo trochu problém v nějakých šesti lidech pohnout tou skříní, mohli jsme už od začátku tušit, jak se nám povede s kameny. Postupně jsme svolali snad všechny brigádníky mužského rodu (kromě Jakuba, který dál vesele sekal dřevo a jeho čas měl teprve nastat) a pomalu sunuli kámen po kulatinových trámcích směrem k oknu. Velitelem akce se pozvolna a přirozeně stal Filip Keller, tj. Ten, který má na Zbytově Stůl. U okna se zjistilo, že kámen je třeba natočit a pak jsme ho pomocí trámků a lan sunuli nahoru do okna a podobně i dolů. Popisuju to tu dosti zkráceně, kámen cestoval dost dlouho, už třeba jen natočit ho do dveří nám dělalo problémy. Hlavní problém ale nastal, když cestou z okna už někteří z nás drželi kámen ve vzduchu a Filip Keller rozprávěl, co je teď třeba udělat. Bylo to dost drsné, některým se už podlamovala kolena. Pak byla ještě vymyšlena varianta nadlehčovat šutr, které bylo potřeba od okna přenést na místo, které určila Marta, trámem, který by na každé straně někdo vzal. Na té mé straně to vzal Jony a pak když přišel na řadu druhý kámen, tak utrousil něco ve smyslu: "Já už žádný šutry tahat nebudu." Kámen byl opravdu neskutečně těžký a Jony nesl jeho největší váhu, i když ho kolem dokola drželo asi deset chlapů. V nejtísnivější chvíli jsme zavolali na opodál štípajícího Jakuba něco jako: "Dělej rychle, dej pryč tyhle trámy, dost tu překážejí." Načež Jakub (to je ta chvíle, o které jsem psal před časem) pomalu odložil sekeru, loudavým krokem přišel k nám a s nechápavým výrazem se optal, co bychom jako rádi. Druhý šutr šel o poznání lépe, zkušenost se projevila, i přesto, že tentokrát se stěhování nezúčastnil ze zřejmých důvodů teoretik Jony (i když, možná se nakonec neudržel a pomáhal také).