Brigáda na Hájovně 2006. - 20.7.2006
Protože jsem blb, měl jsem 7. července zkoušku z fykologie (sinice a řasy). Nemohl jsem se proto zúčastnit Lesní brigády na Hájovně, této akce s padesátiletou tradicí, ověnčené mnoha zkazkami a historkami, po celý čas čtrnácti dní. Honza na první týden v červenci zase plánoval brigádu v Pardubicích (trochu lépe placenou), rozhodli jsme se proto přijet na první víkend trochu to tam omrknout, vrátit se domů a do práce se nasadit až na druhý týden.
První červencový den jsme pozdě odpoledne vyrazili. Vlakem jsme dojeli do Rokytnice v Orlických horách a odtud pěšky. Protože bylo původně v plánu, že Brigáda se bude konat na Ostrovech, v chatě, kde se konala pouze jednou - v roce 1978 - vydali jsme se cestou přes Bartošovice na Ostrovy. Hájovnu totiž měl podle posledních zpráv zabírat chlap s koněm pro práci v lese, tzv. koňák. Již potmě jsme dorazili k baráku na Ostrovech, kde jsem v životě nebyl, Honza však jednou jo, díky čemuž jsme to našli. Barák byl ale pustý, pokračovali jsme tedy směrem na Hájovnu a doufali jsme, že naši budou tam. Za Zemskou bránou (mostem) jsme sešli z asfaltky do lesa a v naprosté tmě se jen s pomocí Honzova svítícího mobilu dobelhali k Pašerácké lávce a pak nahoru k Hájovně. Ten obrovský krpál zvaný místními Bleskavec jsme téměř vyběhli v napjatém očekávání. Vešli jsme dovnitř a - naši přátelé byli zde! Prý je, připravené na drsné podmínky Ostrovů, hajní z auta vyhodili u Hájovny s tím, že koňák dostal padáka a je tu tedy volno. Skvělá zpráva! Nikde nejsou tak dobrá kamna a tak dobré volejbalové hřiště (síť jsme cestou na posledních pár metrech spíše tušili, než viděli). Snědli jsme chleba se sádliskem a všude vládla dobrá atmosféra (Honza s Peťanem zahráli i své klasické hity jako Malagelo, Stín katedrál a Nechte zvony znít), postupně se však brigádníci odebírali na kutě až jsme v kuchyni zbyli nakonec jen s Lenkou, s tou jsme ale povídali do půl čtvrté.
V neděli jsme vstali a šli do "kostela". Ten jsme si udělali v lese poblíž Orlické chaty ("Kindru") - Honza přečetl kázání Štěpána Hájka. Cestou z kostela jsme se stavili v hospodě a zjistili, že Kindr má nového majitele, nového přátelského nalejvače a nové pivo (Staropramen). Vařili (dobrovolně) Eva N. s Radkem, což bylo samozřejmě všem zcela po právu podezřelé. Po obědě jsme si zahráli volejbálek a pak už spěchali do Kunvaldu na autobus. Před poštou jsme chytili stop, který nás vzal do Žamberku, kde jsme tříkilometrovým výletem přestoupili na vlak.
Honzova brigáda v Pardubicích nevyšla a tak se vrátil na Hájovnu už během týdne. Já jsem si odskočil do Českých Budějovic, napsal na dvojku písemku o podivných organismech z tříd Chlorarachniophyceae, Phaeophyceae apod. a v sobotu opět vyrazil přes Rokytnici. Jel jsem stejným spojem jako týden předtím, dorazil jsem tedy opět za tmy. Vešel jsem a vevnitř se zrovna hrála hra Rapetipeta, čehož jsem se nepotřeboval účastnit a tak jsem zase vyšel a polekal jsem se šílené modré záře z kuchyně. Zaujalo mě to a zjistil jsem, že ji vydává jakási nabíječka na mobil, po několika letech půstu sem totiž zase zavedli elektriku. Před domem byl vlahý večer, nebo jak se to obvykle píše, a já zamířil k táboráku, který jsem tu nikdy nezažil. U skomírajícího ohně jsem objevil spoustu chlebů a buřtů, dal jsem se tedy do opékání a posléze večeření. Dovnitř jsem se vrátil akorát, abych shlédl velmi zdařilou interpretaci pohádky O zlatovlásce od Zdeňky a Gasika.
Pak byla zase neděle a Radek zase vařil. Druhou neděli se tradičně chodí do domku Na sboru do Kunvaldu a ani letošek nebyl výjimkou. Honza přečetl další Hájkovo kázání a pak jsme šli opět do hospody nějak to zajíst.
V pondělí 9. července jsem šel konečně do práce. Čekala nás nevděčná práce - sbírání šutrů z pole. Celý den jsme chodili za valníkem pana Kodýtka, byli jsem ale v místech, odkud je pěkný výhled a kde jsem snad zatím nikdy nebyl. I jedna přeháňka se přehnala, až do pátku byla ale jediná. Během práce jsme povídali o všem možném, já jsem se z nějakého nepochopitelného důvodu spřáhnul s Jantarem (Jan Tančev), budoucím šéfem Brigád (tipuji léta 2010-2017), který mě pak až do soboty zásobil historkami o opevněných skautských táborech, kterých bylo za Keltů v Orlických horách jak naseto, o sekerkách a jiných nástrojích nacistů apod. ptákovinami.
V úterý jsem jel zase po roce Gazem. Tento nesmrtelný vůz rumunských inženýrů (zn. Aro) se opět povedlo zprovoznit, v prvním týdnu totiž nejezdil. Se Sklenářem jsme jeli do lesní školky na kopec Adam, zatímco většina ale plela, já jsem se stal velitelem čtyřčlenné skupinky, která měla vyvětvit lesní cesty v okolí. Hajný Sklenář nám nakreslil mapku, jenže špatně a tak jsme se vydali nesprávným směrem. Naštěstí nás po asi třech metrech odchytil a nasměroval podle svých představ. Měli jsme na starosti poměrně dlouhé úseky cest, naštěstí na nich nebylo mnoho práce, takže jsme postupovali docela rychle, přesto jsme to všechno nestihli.
Ve středu jsem pracoval opět celý den s Koryťákem, tentokrát ale makal s námi a nebýt jeho, asi bychom to nezvládli. Stavěli jsme dřevěnou oplocenku "našeho tipu" (toto označení používám od té doby, co jsem v roce 2000 jednu takovou pomáhal stavět) kolem kapusty v oboře. Chvílemi nás při práci sledovali daňci, já jsem si na velké naléhání spolupracovnic říznul s motorovou pilou, což bylo přijato téměř potleskem.
Ve čtvrtek byla nejvtipnější práce. Úderné komando Honza, Tom Bouda, Jantar a já jsme se vydali s Koryťákem k jedné budce dokončit práce na pokrývání střechy lepenkou a dokončit hloubení děr pro betonové sloupky na krmelec. Naše zážitky již zpracoval Jantar v kronice pod přiléhavým nadpisem "Savanou a buší aneb malé motorizované dobrodružství". Ve stručnosti se odehrálo toto: jeli jsme traktorem s naloženou troškou písku pro betonování. K boudě vedou dvě cesty, buď se můžeme přebrodit přes Orlici nebo to objet přes Kindr, Ostrovy a Zemskou bránu (most).