Traband uváděl nové album Domasa. - 3.5.2010
Traband vydal novou desku Domasa (krátce jsem se tu o ní rozepsal minule) a svým fanouškům ji představil na dvou koncertech: ve čtvrtek 22. dubna v Brně na Flédě a o týden později, 29. dubna, v Praze ve Futuru. Byl jsem na obou.
Fléda byla značně zaplněná, ale první tři řady byly nápadné až příliš velkou koncentrací dívek ve věku 14-17 let, které si viditelně držely místa na hosta Trabandů, místní hvězdy z Poletíme?. Traband evidentně znaly, při větších hitech i trošku pařily, ale jinak je koncert asi tolik nebral. Škoda.
Koncert začal asi v půl deváté vykopávkou Přijíždí posel, pak Traband zahrál ještě několik starších písní. Když si ale Jarda vzal foukací harmoniku, bylo jasné, že začíná představování nového alba - a pěkně od podlahy písní Pálíš, doutnáš, nehoříš. Téměř každou píseň z Domasa Jarda krátce uvedl nějakým citátem z ní, který mohl být použit jako název celého alba, kupř. u Obešel jsem horu to byly "stopy raněného kance". Když přehráli všechny písničky kromě Nad Koločavou, kterou si nechali úplně na konec, a Co se v mládí naučíš, došlo ke krátkému ceremoniálu uvedení desky. Traband zazpíval píseň Niagara, jejíž verš "komu vášeň v srdci hárá, tomu není pomoci", je mottem nového alba, a Jana vhodila cédéčko do davu. Pak zahráli Co se v mládí naučíš (vidět a slyšet Janu, jak řve do mikrofonu "hovno, hovno", je skutečně roztomilé, na albu snad ani slyšet není...) a vrátili se ke starším písním. Zabodovali písněmi z alba Road Movie Holubi a Utopenec (zahrána ve zcela speciální nové verzi), samozřejmě nechyběl Tichý muž, Černej pasažér (u kterého se na konci Jarda rozvyprávěl, jak má tato píseň variabilní závěr a nakonec zahrál asi dva z možných konců). Pak se Jarda vrátil k harmoniu (které ale fyzicky nahradil nový elektrický nástroj) a koncert zakončil Koločavou, Lanem, co k nebi nás poutá a nakonec i Sárou.
Kolem desáté hodiny, po až překvapivě krátké pauze, přišli na řadu Poletíme? a přehráli téměř vše, co kdy měli v repertoáru, Cirkus dokonce dvakrát. Publikum viditelně prořídlo, ale také se viditelně rozpohybovalo. No a ti, kteří vydrželi až do konce (koncert skončil zhruba před čtvrt na jednu), se dočkali skvělých přídavků Když se zamiluje kůň (legenda kolem této písně, která by zahrnovala i to, proč má na Facebooku svůj fanklub a kdo je jeho členem, by zabrala příliš místa a já sám do toho zcela nevidím) a úplně na konci Rosy na kolejích, kde Ruda na mou radu v posledním refénu zpíval "je půlnoc, je půlnoc" a pak už skoro prosil diváky, ať jdou spát.
Ve Futuru bylo narváno. Vlastně mi bylo divné, proč je koncert v tomto menším prostoru, uvedení Přítele člověka bylo přece v Paláci Akropolis. Ještě než se sál úplně naplnil, pobíhala po parketu malá Emička Pohlová, která na novém albu zpívá v rámci intra k písni Co se v mládí naučíš Kočka leze dírou. Krátce jsem s ní pohovořil a řekla mi, že to prý nahrávala přes telefon, když jí tatínek zavolal ze studia, a když jsem řekl, že ji nahráli na album, tak upřesnila, že ne na album, ale na desku. Během prvních několika písní koncertu pak seděla na zemi vedle bicích, pak ji to ale asi přestalo bavit. Koncert, na který se Jarda vybavil speciálním tričkem s nápisem "Domasa" a obrázkem z vnitřku bookletu, probíhal velmi podobně jako týden před tím ten právě popsaný brněnský. Traband začal dvě písněmi z Přítele člověka: Tak to mám rád a Ve stejném okamžiku. Následoval Posel a Marie!, pak došlo na novinky. Jak řekl Jarda, v původním plánu koncertu bylo (kromě vystoupení Ondřeje Ježka, který se kvůli nemoci omluvil) promítnutí klipu Indiáni ve městě na plátno. To nakonec padlo (bylo by to moc složité), ale písničku si aspoň s Trabandem přišel zazpívat jeden z tvůrců klipu Aleš Výmola, po kterém původně Jarda chtěl, aby během písně klip pantomimicky předváděl, v publiku se dokonce hlásil dobrovolník, že by ztvárnil nějakou postavu, která dostane na prdel, Aleš Výmola však nakonec pouze zpíval s ostatními z kapely refrén. Po Niagaře a Co se v mládí naučíš opět došlo na vykopávky. Holubi, nová verze Utopence, Orel a panna, Historka z podsvětí (!), na konec Černej pasažér (zahraný napřed jen "ve zkrácené verzi" pouze se závěrečným "najnana", pak na naléhání publika i celý, dokonce s vloženou slokou ze Slavíků z Madridu), O malém rytíři (zde zase Jarda najednou začal vymýšlet nová slova textu a do ruky si místo meče vzal "podivnou rouru" - brčko z nějaké sklenice na pódiu) a koncert s Jardou za "harmoniem" zakončila Koločava a Vlaštovky. Kupodivu nedošlo, myslím, na Lano a po delší době jsem zažil koncert, na kterém nezazněla Sára.
Tak, skvělé album Domasa je už na světě, je řádně uvedeno a já se těším, jak se teď bude vyvíjet koncertní playlist a kdy přijdou zase nějaké novinky, či oprášené starší písně. Za poslední roky toho Jarda totiž složil tolik, že je možné skoro začít přemýšlet o dalším albu.