Velikonoční pochod ve sněhu. - 1.4.2008
Na Velký pátek jsme jako již tradičně plánovali velikonoční pochod. Trasa byla jasná: Králíky (kde jsme skončili před rokem) - Rychnov nad Kněžnou, tj. asi 50 km. Naplánovaná cesta byla obzvláště půvabná, neboť procházela důvěrně známými místy, kam každý rok na začátku července jezdíme na Lesní brigádu (a tamní lesy tudíž velmi dobře známe). Problém byl v tom, že letos byl Velký pátek velmi brzy (21. března) a k překvapení všech nasněžilo. Rozhodli jsme se tedy zkrátit trasu na zhruba 30 km (Králíky - Rokytnice v Orlických horách). Přišly ale další komplikace: 1. Dan Pleskač se na to svým typickým způsobem vykašlal, 2. Jakub z Dačic nebyl vybaven do zimy a navíc mu nebylo dobře, proto to zapíchl v Pardubicích, vrátil se do Chrudimi, zalezl do postele a odpoledne strávil sledováním hokeje. Zbyl jsem jen já a Kolib, všemi respektovaný a v případě problémů snadno kritizovatelný šéf výprav. Jeli jsme vlakem do Králík, poté co jsme minuli Mladkov si ale Kolib uvědomil, že z Králík do Mladkova by nás čekalo velmi krušných 12 km nejistým (možná hluboce zasněženým) terénem. Proto jsme rychle přehodnotili priority, řekli si, že když jsme pouze v polovičním počtu a je jasné, že neujdeme dlouhou cestu, nemusíme začínat přímo v Králíkách, tento výlet se tedy nebude počítat jako etapa našeho putování (Králíky - Rychnov bychom měli ještě letos dohnat v jiném termínu). Vystoupili jsme proto v Lichkově a po silnici se vydali na Mladkov. Cestou jsme viděli mnoho zajímavých úkazů, např. pár nadšených cestujících roztlačujících autobus Praha - Jeseník, několik uvízlých aut a podobně a v Mladkově jsme odbočili na České Petrovice. Původně naplánovanou trasu jsme nemohli brát vážně, neboť byla zasněžená alespoň 30cm pokrývkou a občas i silně zavátá, šli jsme proto po odhrnuté silnici. Občas silně foukalo, občas sněžilo. Prošli jsme Českými Petrovicemi (zaujal nás zde např. místní kruhový objezd; upozorňuji, že České Petrovice mají 149 obyvatel) a došli na Čihák, kde to už dobře známe. U mostu přes Divokou Orlici (občas nesprávně nazývaném Zemská brána) jsme to původně chtěli vzít k Pašerácké lávce a na Orlickou chatu, ale kupy sněhu nás odradily. Rozhodli jsme se tedy jít dále po silnici na Bartošovice v Orlických horách, přičemž u chaty zvané Ostrovy (kde se konala Brigáda jednou jedinkrát v roce 1978) je odbočka na Orlickou chatu, která by mohla být projetá (pokud na chatě někdo je). Došli jsme tam a zjistili, že cesta vede hlubokým sněhem, přesto jsme se odhodlali se jím na Orlickou chatu probojovat. Před chatou stála dvě auta (takže je i v zimě obydlená) a skamarádili jsme se s místním psem. Dokonce byly i otevřené dveře, ale dovnitř jsme nešli, i když něco teplého by bodlo. Pokračovali jsme dál v cestě sněhem (a pes s námi) a došli pod Bleskavec, kde začíná asfaltová Automobilka využívaná pro svoz vytěženého dřeva z lesa a ta byla - jak jsme doufali - prohrnutá! V prapůvodním plánu bylo samozřejmě vyjít Bleskavec a podívat se na Hájovnu, kde při Brigádách bydlíme, a pak pokračovat po červené Kláštereckou cestou, to jsme ale zavrhli, neboť moc dobře víme, jak nám dává kopec Bleskavec zabrat i v létě. Neodolali jsme ovšem a zkontrovolali stav opocenky, kterou jsme tu loni vybudovali, dokonce jsme u ní natočili krátké video. Pak jsme pokračovali Automobilkou a pes z Orlické chaty šel pořád s námi. Tam naštěstí majitel už zjistil, že pes chybí, a přijel si pro něj autem, což glosoval několika vtipnými výroky, ze kterých vyplynulo, že pes takhle zdrhá kdykoli a s kýmkoli a on že mu dělá taxíka. Po Automobilce jsme došli až na silnici z Bartošovic do Kunvaldu, po červené dále jsme nemohli, neboť cesta byla opět pod sněhem (ale viděli jsme tam první běžkařskou stopu) a tak jsme sestoupili k druhé asfaltové cestě, po které nás vždycky vozí hajný Friml na ožínání do svého revíru a která byla naštěstí také prohrnutá. Po té jsme se dali směr Rokytnice. Bohužel prohrnutí časem skončilo a tak jsme museli pokračovat hlubokým sněhem dál až na rozcestí se zelenou. Tuto cestu už moc neznáme, tam jsme šli jen snad dvakrát, takže se stalo, že jsme brzy po odbočení na zelenou zabloudili. Vrátili jsme se však po stopách a šli dál a doufali jsme, že neztratíme značku. V jednu chvíli se nám zdálo, že jsme ji ztratili, naštěstí jsme ji však brzy našli u jedné samoty a objevili stopy, které vedly až do Rokytnice. Po nich jsme se dali a zdárně tak překonali některá místa, kde bychom bez oněch stop značku těžko hledali. Navíc čím dál víc sněžilo, viditelnost byla značně snížená a návětrná strana stromů zcela zavátá. Došli jsme v pořádku do Rokytnice, na náměstí zamávali klukům doma přes webkameru a stihli dřívější vlak v pět. Cestou domů značně ubývalo sněhu a vypadalo to, že zatímco nahoře skoro celý den sněžilo, v podhůři pršelo. Tak jsme si užili poslední zimní den (a shodou okolností první jarní). Ušli jsme asi 25 km. Fotky jsou k vidění v mé fotogalerii.