Jarní Zbytov 007. - 3.4.2007 (pokračování)
Já jsem po vykopání kořenů začal s Járou Květem a Vojtou Mácou vyměřovat a posléze budovat nové pískoviště v prostoru toho minulého, jehož zbytky Vojta předtím uklidil. Umístil jsem do něj i první hračku – nákladní auto, které jsem objevil při své první návštěvě dětského domečku a se kterým jsem se hned pěkně projel po louce. Pak přijela Támar a byl oběd (těstoviny). Po obědě jsme si dali chvíli pauzu, ale pak se zase vrátili do práce. Já jsem ale ze začátku dělal jednu důležitou věc na JONYho notebooku a před ostatními jsem vypadal jako totální flákač, což mě tedy mrzí a musím se proti tomu ohradit. Pak jsme vozili kolečka hlíny a hnusu, které vznikly úklidem za domem a úpravou terénu kolem ohniště, do děr po kořenech vrbiček a kolem nich, čímž jsme tam upravovali terén, aby se lépe sekal. Máca s Fandou pokračovali v budování pískoviště, zvláště Máca se tvářil, že maká ostošest (asi aby odčinil své minulé hříchy), občas ale jeho práce (zvlášť, když sypal píseček do kolečka), velmi připomínala jeho podivnou podzimní práci s kamínkama na zídce. Malý Vlk, Pleskač a Martina vyměňovali igelit na kadiboudě, vozili kameny a pak už bez Martiny hrabali listí. Po práci se skupina Čejenů intuitivně zhoufovala a já jsem se u nich vždycky, když jsem jel kolem s kolečkem, zastavil. Řešili mně ne příliš pochopitelné věci, co jsem ale chápal dobře, bylo utahování si z Támar, která má Skype a nemá Skype, má ICQ a nemá ICQ. Jára Květ během pobytu fotil na Frantinu zrcadlovku, JONY na svou, já také na svou a Máca na svůj malý digitál – co vím, tak by mohlo vzniknout dost dobrých fotek. Jára Květ mě fotil téměř vždy, kdy jsem přiložil k hlavě svůj teleobjektiv, nějak ho asi přitahuje, či co, takže s velkou pravděpodobností na většině fotek, na kterých budu, budu jediný, který zrovna nepracuje. Nejvíce pracovali asi zedníci a když i ti měli hotovo, mohli se pořádně nasvačit. Pak přijel náš host, pan Koutník s manželkou. Vincenc Koutník (narozen 1911) působil v odboji proti nacismu i komunismu, v letech 1949 až 1964 byl zavřený ve všech možných lágrech. O tom všem, i o tom, jak se seznámil se svou ženou a jak v 83 letech dělal řidičák, nám zhruba od šesti do osmi hodin povídal. Napřed o něm jeho žena řekla důležitá životní data a pak nám sám vyprávěl (a odpovídal na dotazy) o tom, jak byl v mládí v Sokole, jak za války přežíval v lesích, vyhazoval do vzduchu německé vlaky, několikrát se se svou skupinou musel prostřílet německou linií, po válce vstoupil do protikomunistického odboje, byl ale zrazen a při pokusu o útěk do Německa fingovanými Američany na fingované hranici zatčen, odsouzen na smrt, pak na doživotí, pak na 15 let, jaké hrůzy ve vězení zažil (i o mouše, díky které se rozhodl, že přežije) atp. Také vyprávěl o svém komplici Rudovi Hájkovi, který si myslel, že je zdárně v Německu a všechno prý vyzradil. Honza Keller krásně vysvětlil následný smích v publiku tím, že „támhleten hoch je taky Hájek a všichni si tady z něho děláme trochu legraci...“ Fanda s Vojtou se pana Koutníka také ptali na nějaké náboženské otázky, on to ale moc neřešil, asi to pro něj byla samozřejmost a jeho vzorem byl hlavně Masaryk, Tyrš apod. Na závěr jsme s ním zazpívali Ach, synku, synku, Pán Bůh je síla má z Evangelického zpěvníku a Neskládejte v mocných naději ze Svítáku. Pan Koutník se rozloučil a byla večeře. Holky Čaškovy nám připravily brambory ve šlupkách se salátem a tvorohem a bylo to výborné. Támar po anglicku zmizela, neboť si pro ni přijel Řidič. Pak se Máca s Žydem chopil kytar a zpívali napřed pár písniček ze zpěvníku Bratrstva (hlavně ty od Sváti, kterého se pokusíme pozvat příště), samozřejmě taky píseň Ženský, ty jsou fajnový a V čajovně tršel rock’n’roll od Charlieho Soukupa, což jsou takové Zbytovské stálice. Kolib pak hrál nějaké spirituály, které se skutečně dost zpívaly, i když si mi Kolib potom postěžoval, že to neslyšel, ale to bylo patrně způsobeno tím, že drhnul kytaru trsátkem. Během večera se také kouřily vodní dýmky, v jednu chvíli dokonce bublaly všechny tři najednou a při písničce Zastávka Boží si Jára Květ na vodárnu střihnul sólo. Michal, Zdeňka a další si zahráli partičku Citadely, kterou přivezli Záviš s Vlkem. Také jsme řešili, kam pojede zítra do kostela. Fanda nás zval do Poličky, kde prý bude se sborem zpívat Truvérskou mši, Honza Keller to ale potom popletl a v domění, že se ptá, jestli pojedeme s Fandou, se zeptal, jestli jedeme do Veselí, což vyvolalo vlnu nadšení (zvlášť, když ve Veselí jsou už v kostele a v Jimramově ještě ne) a bylo rozhodnuto. Pro mě to mělo také důležitý význam v tom, že se nemusím balit ráno před odjezdem, což je u mě vždycky problém, že se totiž na Zbytov po kostele ještě vrátíme. Pak už šli někteří spát, jiní ale ponocovali (klasicky Jára Květ, který ale pak usnul v křesle, Máca, Franta, Anežka a já, ale i Dan Pleskač a Malý Vlk, Žyd s Bárou, chvíli i JONY apod.) a my poslední šli spát kolem čtvrté. Jára Květ nakreslil několik zdařilých potrétů, hlavně Dolly a Máca na pískovišti jsou výborné, až je naskenuju, jistě je někde vystavím. Rozebírali jsme také ještě besedu s panem Koutníkem, některé vtipné momenty, jeho ustálená rčení „né“ a „a tak dále“, jeho hrdinské činy apod.
Ráno jsme jeli do Veselí (Fanda odjel do Poličky a Zdeňka už jela pryč). Když už jsme byli všichni na odjezdu, najednou vyšel ven Pleskač se spacákem, svým jediným zavazadlem, v ruce. Tušil sice matně, že jedeme do Veselí, ale nevěděl, že se tedy ještě vrátíme. Nakonec se ještě stačil vměstnat do červené škodovky k JONYmu. Wyatt při startování nevydal téměř žádný zvuk, vypadalo to s ním beznadějně. Naštěstí ale při rozjíždění z kopce na poslední chvíli (čili „s pomocí Boží“) nastartoval a do Veselí dojel. Wyatt byl pak hlavním hrdinou zpáteční cesty. Já jsem jel s Čaškovými a Járou Květem, za námi Mičkovi, před náma JONY a úplně vepředu Wyatt. Z Veselí jsme sjížděli z dlouhého kopce, takže jsme jeli pomalu na volnoběh a najednou koukáme, že u Wyatta se otevřeli všechny čtyři dveře. V první chvíli jsem myslel, že vzlítá, ale nestalo se tak.