Jarní Zbytov 007. - 3.4.2007
JONY, který jel z Prahy se Zdeňkou, na mě čekal v Havlíčkově Brodě u nádraží. Ač to byla jeho první letošní cesta, červená Škodovka šlapala jako hodinky (zatímco Škofíld čeká v Chrudimi za kostelem na téhož JONYho, aby se mu mrknul na zoubek), Mišík zpíval jak zamalada a cesta ubíhala. Prohodili jsme slovo o počasí. Já jsem zastával názor, že na Zbytově je vždycky hezky a v němž mě následující dva dny znovu utvrdily, JONY prohlásil, že se díval na předpověď a že ukazovali sluníčko i mráčky, čili polojasno, ale že soudí, že by měla být inverze a že se mnou tudíž souhlasí. Cesta ubíhala tak příjemně, že jsme na jedné křižovatce zapomněli odbočit a jeli tedy kolem krucemburské fary (kupodivu jsme se nezajeli pokochat tamním kostelem, jak bývá při cestách s JONYm zvykem). Na Zbytov jsme dorazili někdy po deváté hodině. Přišli jsme tak o Fandovo vyprávění o tom, jak si „hledá“ práci a o tom, proč je momentálně jeho bílý žigul mimo provoz, soudě podle reakcí ostatních, je to věčná škoda. Na Zbytově již bylo dost lidí (nechce se mi to počítat, takže dejme tomu něco přes 15), další postupně přijížděli. Jára Květ, Franta a Anežka přišli pěšky od lesa (podle svých slov až z Brna), což vyděsilo momentálně na zápraží pobývajícího Dana Pleskače, který se v tu chvíli domníval, že na Zbytov útočí zloději, dezertéři či partizáni. V kuchyni se čile vyprávělo a večeřelo (pobývali jsme po minulém vzoru opět přímo u Kellerů a z opačné místnosti udělali ledničku), já jsem kupř. s Malým Vlkem domlouval termín další naší práce na filmu Výlet. V tom jsme si vzpomněli, že jeden z důležitých herců, Velbloudek, přebývá toho času v Moravči. Zavolal jsem tedy Čaškům, o kterých jsme předpokládali, že kvůli Čášově tanečních dorazí později, do telefonu mi ale Maruška prozradila, že jsou již ve Strachujově a čepují pro nás pivo. Po chvíli skutečně dorazili dokonce s velkými zásobami jídla a pochutin, které koupili, aby se nám pobyt trošku prodražil (platili jsme celých 40 korun na osobu za víkend! – všichni kromě Pleskače, který je mimo), ovšem o tom, jestli byl nápad nahradit moravečskou vodu poličským pivem nápadem dobrým, je možné polemizovat, přesto, že na Zbytově je voda, pokud zrovna neobsahuje naplavenou hlínu, jak mi druhý den prozradil Honza Keller, kojenecká a vysoce jakostní. Půldruhý litr piva však zmizel a Krokodýl s Vojtou Mácou už přemýšleli o tom, že dojdou pro druhou várku. Vtom (možná ne přesně vtom, vzpomínky slábnou) ovšem volal Šupita. Je prý někde na silnici mezi Jimramovem a Poličkou (kupodivu se neprodírá žádnou bažinou ani nezkouší štěstí vyhledáváním zkratek). Terezka se za ním rozjela a Krokodýl s Mácou toho využili a nechali se dovézt k hospodě. Tam se zrovna vyměňoval sud, takže než se těch šest nebo kolik litrů natočilo, stačili vypít i něco přímo na místě a Terezce s Michalem se na ně nechtělo čekat, přijeli tedy bez nich. Trochu později také dorazili Rebeka s Davidem. Pak už Žyd přečetl svoji tradiční povídku, tentokrát z názvem Jak se Hájek ztratil. Podle mě to je opět výborná povídka, samotný nápad udělat z milovníka detektivek br.fr.Š. detektiva Johnyho s jeho dvěma watsony Závišem a Vokem považuju na velmi dobrý, povídka opět obsahovala nepřeberně slovních hříček (kupř. „Hájek staví housle a stopařkám“) a narážek, které jsou však občas už spíše narážkami na minulé povídky, než na Hájka (což netvrdím, že je nutně špatně), jako např. poškrábaná CD Znouzectnosti, triangl apod. Povídka se také tentokrát, mám pocit, rozebírala mezi posluchači po celý víkend více než kdykoliv předtím, což svědčí o skutečném nastupujícím fenoménu, doufám, že vydrží ještě pár let. Taktéž doufám, že se text již brzy objeví na Žydově webu a doplní tak předešlé tři. Pak přišli Krokodýl s Vojtou. Zpívali jsme různé lidovky, Krokodýl pak na několik písní vytáhnul svoji opravenou heligonku, pak jsme se ale obrátili k písním z Evangelického zpěvníku (plnou bendu zcela nových na moji prosbu odkudsi vyštrachal Honza Keller již nějakou dobu předtím). Napřed jsme s trochou nadsázky zazpívali pár slaďáků, např. 211 (na přání Honzy Kellera), 200, pak 202, 500 a 182. Já jsem si přál píseň Až potud nám pomáhal (550), neboť se málo zpívá a líbí se mi svou inspirací jedním Samuelovým příběhem. Zakončili jsme hity Mocný Bože při Kristovu a Komenského Studní nepřeváženou, které jsou skutečně jedněmi z nejlepších (také jsme zpívali jednu na žalmový nápěv a možná ještě nějaké). Pak se ale již lidé pomalu vytráceli na kutě, zůstal jsem s Mácou a Járou Květem (většinu času také s Frantou a Anežkou) vzhůru do půl pátý, ale nějak jsme nic moc zásadního neřešili (a pivo se pít moc nedalo, vlastně chutnalo jen Mácovi, Krokodýlovi a Kolibovi). Honza Keller nás ještě nabádal, abychom vstávali klidně o něco déle, ale ať vstáváme pokud možno najednou, čímž samozřejmě narážel na Mácu a jeho minulé hříchy. Jára pak spal za pecí, já na Svém místě, které kupodivu zůstalo volné.
Ráno nás (zase!) vzbudil Mácův příšerný budík. Pomalu jsme vylezli a šli na snídani. Pak jsme šli pracovat. Krokodýlova parta zdila nějakou zeď, já jsem (ze začátku s JONYm, který se posléze převelel jinam) vykopával kořeny od vrbiček u potoka, Žyd s Pleskačem nosili lešení a Žyd objevil BMX bicykl a začal se na něm prohánět, dokud mu to Marta nezatrhla. Kolib, Michal, Anežka a Andrea prováděli drobné úpravy terénu kolem ohniště, holky Čaškovy, Terezka a Franta rozhrabávaly krtince a suchá koňská lejna (což se neobešlo bez nějakých narážek), všichni tři Trollové, Martina, Fanda a Jára Květ přenášeli nějaké fošny. Traktor pak přivezl za pomoci Žyda a JONYho slámu a březové kulány. JONY šel hoblovat prkna, Žyd s Čášou se chlapsky poprali s úkolem motorovkou a za pomoci klínů a kalače podélně rozříznout kulány, díky čemuž se vzájemně utvrdili ve svém chlapáctví. Rebeka vyhnala kobylu Dášu na pastvu, ona, tvor společenský, se tam ale bez ovcí, které jsou ještě zavřené v chlívě, nudila, chvíli něco uždibovala a pak se vrátila. Holky Čaškovy šly vařit oběd.