Z Budějovic na Tahiti přes Dačice. - 24.10.2005 (pokračování)
Na náměstí jsem si nechal schválně ujet před nosem autobus do Jihlavy, protože, co bych tam dělal, že. Mohl jsem tedy jet na Kasárna, pokud by to tam vůbec stavělo, ale raději jsem se rozhodl, že půjdu pěšky na Třebíč, po státovce by se mi šlo hůř a stejně by mi asi nikdo nezastavil. Přešel jsem tedy silnici první třídy číslo 38, na které byl i v tuto pokročilou hodinu (asi čtvrt na osm) docela provoz a vydal se úzkou uličkou na Třebíč. Poměrně brzy ale naštěstí zastavilo auto (první po půldruhé hodině!) a v něm Bývalý hipík. Vyprávěl totiž, jak za mlada také stopoval, ale protože byl hipík a měl vlasy až na zadek, nikdo mu nestavěl. Na internátu v Otrokovicích vždycky s partou namluvili vychovatelce, že se jdou ostříhat, ona je pustila a když se vrátili neostříhaní a ještě k tomu zkalení, "baba celej tejden bečela". V tu dobu, kdy mě vezl a takto rozprávěl, byla solidní mlha, on se naštěstí v kraji vyznal. Vsadil mě v Římově a já pokračoval pěšky. V kopci hned za Římovem zastavilo další auto. To je najednou štěstí, říkal jsem si a vykřesal naději, že se dneska ještě někam dostanu. Šinul jsem si to v té tmě k sedadlu pro spolujezdce, když dveře se náhle otevřeli. Řekl jsem: "Dobrý den." Jakási paní ve středním věku řekla: "Dobrý den, jste David?" David nejsem, ale když už zastavili, dovolili mi nastoupit, i když řidič, možná syn té paní, se netvářil zrovna nadšeně, že byl přemluven zastavit kvůli nějakému Davidovi, který navíc vůbec není David, jak jsem si situaci vyložil. Zajímavé také je, jak jsem postupně během dne měnil cíl své cesty, tedy aspoň to, co jsem o něm říkal řidičům. Ze začátku jsem říkal, že jedu do Štěpánova nad Svratkou, což je u Bystřice nad Pernštejnem. Pak jsem říkal, že jedu do Brna. Pak jsem začal říkat, že jedu do Třebíče, ale pokud se to povede, tak bych se rád ještě dneska dostal do Brna. Dovezli mě do Rokytnice nad Rokytnou a po pár metrech chůze mi opět zastavilo auto, podotýkám, že již dlouho byla naprostá tma a mlha. Řidičovi, od pohledu a způsobu mluvi zcela jednoznačně mafiánovi, jsem už řekl jenom, že jedu do Třebíče. Tam mě vskutku dovezl. Rozhodl jsem se zajít ještě na nádraží, dřív než začnu hledat Aleše. Mafián zastavil před bankou, nasměroval mě na nádraží a zůstal v autě. Šel jsem ukázaným směrem a pomocí šipek jsem se za chvíli dostal na nádraží a zjistil jsem, že vlak v 16:13 z Budějovic mi ujel o půl hodiny. Ještě však existovalo spojení do Tišnova s 50minutovým čekáním v Brně. Koupil jsem si lístek a říkal si, jak to krásně vyšlo, že jsem mohl ještě jít pěšky někde 15 kilometrů před Třebíčí. Navíc nevím, kde bych Aleše vůbec měl hledat, neboť jsem u něj nikdy nebyl. Bylo asi tři čtvrtě na devět, když jsem odjížděl do Brna (takže trasu Želetava - Třebíč jsem stihnul za hodinu).
Z Tišnova mě ale čekala ještě 20km dlouhá štreka, navíc už jsem tam měl být kolem půlnoci, tak jsem se snažil koncentrovat na dálkový pochod. V Brně jsem povečeřel bagety a v půl dvanácté dorazil do Tišnova. Napadl mě plán, že posledním vlakem z Brna určitě přijede plno lidí, na které budou jejich milí čekat před nádražím v autech, aby je rozvedli po všech okolních dírách. A že já toho jako trochu využiju. To jsem se ovšem přepočítal. Většina lidí vystoupila v Kuřimi a z Tišnova jsem vyrazil pěšky a sám. Před nádražím je naštěstí mapa, tak jsem zamířil správně na Nedvědice. Potěšilo mě, že tudy vede poměrně hlavní silnice navíc lampami z nádraží a z nějakého průmyslového zařízení v Předkláštěří docela osvětlená a hlavně, jezdila po ní občas auta. Že mě žádné nebralo, bylo horší, ale nesl jsem to statečně. Po asi třech kilometrech chůze někde ve Štěpánovicích ale najednou jedno zastavilo. Sympatický čtyřicátník se mě zeptal, kam jedu. Odpověděl jsem, že je to jedno, že jedu do Štěpánova, takže jakékoliv přiblížení by se hodilo. Prohlásil, že je to hrozně daleko a jak jsem se tam chtěl dostat. Odpověděl jsem, že pěšky a vypadal jsem jako trouba. Opatrně jsem se ho zeptal, kam jede on, na otázku neodpověděl, ale prohlásil, že jsem si vybral dobře. Vskutku, za chvíli jsme byli před Štěpánovem. Zeptal jsem se, kde chci vystoupit, že Štěpánov má více různých roztroušených čtvrtí, které jsou daleko od sebe. Odpověděl jsem, že ulice se jmenuje Na Tahiti nebo tak nějak, to sympatický čtyřicátník ale neznal. Již jsem tu jednou byl, loni a tak jsem prohlásil, že si vzpomínám, že od hospody v centru (nevěděl jsem, zda říci náves, náměstí či náměstíčko, tak jsem prohlásil "od hospody v centru") se jde směrem ke kostelu a pak ještě kousek dál. Minuli jsme hospodu, minuli jsme kostel ještě chvíli jeli a pak jsem prohlásil, že tady někde to bude, že to už dojdu. Zastavil, vystoupil jsem, poděkoval a rozloučil se. Trochu jsem se zorientoval a zjistil jsem, že jsem asi 30 metrů od chalupy, tak jsem vešel. Bylo něco kolem půl jedné, sobota 22. října 2005.