Děvčátko, rozdělej ohníček, svíce dohořívají. - 29.3.2006
Tak jsem přečetl další dvě knihy, už to budu muset ale omezovat. Prodlužuje se tak série "kulturních" článků a předpokládám, že se ještě prodlouží.
Svíce dohořívají je krátká novela maďarského spisovatele Sándora Máraiho, která je v současné době předmětem velkého zájmu, neboť byla v Maďarsku zfilmována a mluví se také o tom, že zaujala Miloše Formana. Dva staří muži, kdysi nerozluční přátelé, se po jedenačtyřiceti letech naposled sejdou, aby si vyjasnili, proč se jejich cesty rozdělily, proč vlastně ten jeden druhého zradil, či co se vlastně stalo a přitom vědí, že vlastně už jsou jediní na světě, které to ještě zajímá. Hodně tedy vzpomínají (hlavně ten jeden) a na konci knihy se stanou tři zásadní věci: některé vzpomínky budou spáleny, přítel svou "zradu" - útěk - vysvětlí nevysvětlí a na poslední straně se stane něco, podle čeho mi v první chvíli napadlo nad tiráž tužkou dopsat verš od Roberta Křesťana "polibek stoletý matky / když lampa už zhasla a zle je / něco co nejde vzít zpátky / a z ukrutný dálky se směje". Přečtěte si a uvidíte. Kniha má pouze 168 stran, stojí kolem 160 Kč a tonto pátek vyjde v Lidovkách v Edici v trafice za 99 korun.
Děvčátko, rozdělej ohníček je debut Martina Šmause, tedy moji "oblíbenou" maďarskou literaturu vystřídala na chvíli má oblíbená MČP. Knihu jsem koupil Honzovi k Vánocům a jemu se to líbilo, teď byla také nominována v kategoriích Objev roku a Próza roku na prestižní Magnesiu Literu. Název knihy (v romštině Na cikňi na bari, čarav tro voďori) je název jedné z romských písniček, jakých je v knize citováno mnoho. Je to totiž kniha o cikánském klukovi Andrejkovi, který se narodí na východním Slovensku, ale vyrůstá v Praze, pak se dostane do polepšovny, pak do vězení, ale se svými bratry, kteří kradou si nerozumí a narozdíl od svých příbuzných, které to táhne na západ, on se pořád vrací domů na východ. Jak jsem knihu četl, měl jsem pocit, že se děj odehrává v 50. až 70. letech, najednou ale přišel Havel a pak i rozdělení Československa, takže jsem možná nečetl úplně pozorně. Je hrozné nemít na světe nikoho a nikam nepatřit. Važme si toho, co máme.