Jak jsem si nepůjčil CD Jonáš a tingl-tangl. - 23.11.2005
Zdravím vás, kamarádi. Dneska jsem takhle seděl ve škole a najednou mě napadlo, že bych mohl zajít do vědecké knihovny půjčit si nějaká cédéčka. Půjčují jich pět na týden a nic se za to neplatí. Navíc v pátek jedu domů, kde bych si je mohl v klidu poslechnout. I zašel jsem na www.indiesrec.cz, co bych si tak mohl půjčit. Když stojím už v knihovně před katalogem, nikdy si na nic nemůžu vzpomenout. Projel jsem tedy celou produkci Indies a zjistil jsem, že většinu už máme nebo to zase nemají v knihovně. Horko těžko jsem dal dohromady pět titulů, ale ještě mě naštěstí napadlo, že si zajdu na Vltavu, podívat se, co mají tam. Nějakou náhodou jsem při listování narazil na nějaký výběr od Jiřího Suchého a tak jsem si vzpomněl, že cédéčka Semaforu si chci půjčit z nějaké knihovny už rok a půl a vždycky na to v rozhodující chvíli zapomenu. Semafor máme doma totiž jen na LP a gramofon je rozbitý. Nabídka Vltavy je lákává a velmi obsáhlá. Například na CD vyšla Kytice, to jsem zíral. A pak jsem objevil 2CD záznamu celé hry Jonáš a tingl-tangl. Já znám z LP jen úryvky a tady hru nabízejí celou! Když jsem zjistil, že ji mají v knihovně, hned jsem tam běžel. To jsem si ale nevšiml, že ji půjčují jenom prezenčně. Vešel jsem do knihovny, do hudebního oddělení a našel si na počítači signatury požadovaných titulů. A k seznamu, který jsem pak podal knihovnici, jsem připojil i signaturu Jonáše. Že se na to jako mrknu (při hledání signatur jsem zjistil, že toto CD si půjčit nemůžu, takže zas tak úplně blbej nejsem). Dostal jsem krabičku se dvěma cédéčkama, chvíli jsem se potil u přehrávače a sledoval, jestli mě knihovnice sleduje či ne. Sledovala. Tak jsem se potil ještě víc, do sluchátek šly hlasité Šlitrovy výkřiky, které nešly zeslabit. Knihovnice se zeptala, jestli nepotřebuju ovladač hlasitosti, tak jsem si ho vzal, ale stejně jsem tam dlouho nevydržel a po prvních třech tracích jsem odešel. Ještě jsem se zeptal, proč tuto nahrávku půjčují jenom prezenčně (mé knihovnické znalosti sahají jen potud, že prezenčně se půjčují nahrávky mladší než devět měsíců kvůli Ose). Knihovnice odpověděla, že tak "usoudili". Tak jsem vyšel ven, těžší o pět cédéček, mezi kterými nebylo ale to nejlepší, a opakoval jsem si slovo usoudili. A jak jsem si tak opakoval to slovo, vedle mě zastavil trolejbus a zevnitř se ozvalo hlášení zastávky "U soudu". To, že si něco říkám nebo čtu a zároveň to úplnou náhodou slyším, se mi stává docela často (dneska minimálně dvakrát), ale to už je na jiný článek.