Topol naplnil Solnici po strop. - 23.3.2006
Ahoj, mám tady pro vás další kulturní článek. V sobotu jsme byli v pardubickém Divadle 29 (Honza, Jakub, Martina Calajová, Agáta a já) na koncertě francouzské etno-rock'n'rollové partičky La Varda, která je v ČR známá především díky spolupráci s Yoplou a z toho plynoucími koncerty společně s Trabandem, Ahmedem, který má hlad a podobnými skupinami. Brzy po našem příchodu se k nám přitočil Mourad Litim, jejich cosi jako manažer (pro hostování českých kapel ve Francii a francouzských u nás) a už nám strkal letáčky s pozvánkou na koncert dalších francouzských kapel Les Touffes Kretiennes & Les Fils De Teuhpu, na kterém vystoupí i hosté, mezi nimiž bude i většina členů Trabandu a který se bude konat 13. dubna v Baráčnické rychtě v Praze. O koncertě nevím, co bych napsal, snad jen, že některé písničky se mi líbily více, jiné trochu méně a docela se mi líbila jejich stylizace do potulných cikánů - design jejich alb, plakátů (jeden hned po koncertě strhnul Kolib, druhý jsem zakoupil) je promyšlený a moc pěkný a dobře ho doplňují např. točící se kola od vozu na pódiu. Po koncertě jsme s Agátou zašli v Chrudimi do její třídní hospody Na hradbách, kde Jakub poprvé v životě ochutnal škvarkové pagáče navíc podávané slovenským číšníkem, který dostal záhy přezdívku sršeň.
Včera jsem byl na sólovém koncertě Filipa Topola v Solnici. Zažil jsem zde již koncerty, na kterých bylo deset lidí, zažil jsem i koncerty s poměrně slušnou návštěvou. Ten včerejší byl ale naprosto rekordní - poměrně malý sál přetékal, lidé seděli a stáli téměř všude. Když Filip Topol vešel s krýglem v ruce na pódium byl přivítán bouřlivým potleskem. Sedl k piánu a začal vařit. Já jeho písničky zatím neznám, takže nevím, co všechno hrál, pamatuju si ale např. skladbu Protínání nebo Chce se mi spát. Skladby hrál s velkým nasazením, při hraní doslova tancoval, přestože seděl na židli. Před asi čtvrtou skladbou si kolem krku přehodil šálu, která se dává do piána a v závěrečné extázi ji odhodil. Po potlesku se s publika ozvala jakási mánička: "To bylo dobrý!" Z druhé strany sálu někdo zařval: "Zatím nejlepší!" Po čase Filip Topol oznámil, že po následující písni bude pauza. "Jasně, jdem si zakouřit," nadšeně vykřikl kdosi. V druhé půli snad polovinu skladeb vítal potlesk nadšených posluchačů, nějaký vlasáč za mnou si hlasitě zpíval a nebyl sám. Po jedné skladbě zase někdo zařval: "Tos zkrátil!!" "Ne," odpověděl Topol. "Něcos tam vynechal," nedal se posluchač. "Jsi byl asi na záchodě," odpověděl Topol. "Zkrátils to," uzavřel zklamaný posluchač. Pak se již koncert chýlil ke konci. Topol skončil, uklonil se a odešel, potlesk byl však obrovský a tak se Topol vrátil a dal přídavek. Po přídavku zase odešel, vypadalo to, že už definitivně, ale potlesk a pak i nadšený pískot stále neustával. Najednou se však umělec vynořil ze šatny nikoli u vchodu na pódium, ale u vchodu do hlediště a spěšně mířil ke dveřím pryč ze sálu. Lidé se zasmáli a přestali tleskat, neboť viděli, že to vskutku už nemá cenu. Někteří se však nemohli s koncem koncertu smířit a vykřikovali: "To si dělá kozy!" a podobně.
Když jsem se vracel asi v půl jedenácté pěšky na koleje, najednou jsem zahlédl skupinu asi deseti spolužáků, kteří vypadali hodně opile, jak se za zpěvu sprostých písní a řvaní snaží na zastávce trolejbusu koupit z automatu lístky. Zavolali na mě a já jsem se k nim přidal. Nastalo radostné vítání a přemlouvání, ať jdu s nima. Že prý táhnou z jedný hospody, kde se totálně sťali, do města na karaoke. Souhlasil jsem a koupil jsem si taky lístek. Jeden z nich, který vypadal nejméně opile mi složil poklonu, že mám fakt jako velkou odvahu, že jdu s nimi, že jsou opravdu hodně opilí. Během cesty mi to pak ještě asi dvakrát zopakoval a stále tomu nemohl uvěřit. Někteří spolužáci se domluvili, že pojedou netopýřím stylem, když ale trolejbus přijel a nastoupili jsme, zavládlo zklamání, neboť tento typ neměl nahoře štangli. Po dvou zastávkách jsme vystoupili a šli přes náměstí do karaoke baru. Když jsme tam dorazili, zrovna někdo zpíval Jednou mi fotr povídá. Bar byl hodně malý a bylo tam narváno. Někteří se usadili na poslední volná místa, jiní (mezi nimi já) stáli venku a domlouvali se, co dál, neboť do přeplněného a předraženého baru ("pivo za tři pětky") se jim nechtělo. Najednou šla kolem další asi pětičlenná parta spolužáků. Přidali jsme se k nim a zamířili do Marty's clubu. Aby bylo jasno, já jsem se do dění nijak nezapojoval, byl jsem pouze pozorovatel. Za zpěvu písní Co jste hasiči a podobných se šlo dál. U Marty's se ale ze tmy vynořil další spolužák, který prohlásil, že vevnitř nikdo není a nic se tam neděje. Pokračovali jsme tedy dál až jsme dorazili ke klubu Velbloud. Před vchodem právě hulili další dva lidé ze školy, někteří se mezi sebou neznali a tak se představili. Jeden z těch, co hulili, ke mě přišel a povídá něco ve smyslu: "Tebe neznam, ale viděl jsem tě na Topolovi." Vevnitř byla nějaká drsná diskotéka (u jednoho stolu opět sedělo několik spolužáků, o kus dál zase pařil doktor Staník Mihulka), pobyl jsem tam chvíli, dal si jedno pivo, odešel a zanechal spolužáky v dobré zábavě.