Prokletí králíkodlaka a Dvě věže. - 20.11.2005
Ahoj přátelé, vracím se k vám po delší odmlce s nejnovějšími zážitky. Včera jsem byl v kině na filmu Wallace & Gromit: Prokletí králíkodlaka a pak jsem v televizi na půl oka viděl první půlhodinu filmu Pán prstenů: Dvě věže. Dávali to totiž v hospodě, kde jsem zrovna hrál kulečník.
Příběh o bláznivém vynálezci a jeho geniálním psovi, kteří zachraňují městečko v čele s Lady Tottingtonovou, vtipným vikářem a podlým Victorem od obrovské obludy, která žere zeleninu a komplikuje tak přípravu největšího svátku - výstavy obřích výpěstků, je opravdu vtipný a všem ho doporučuju. Dovolím si sem zkopírovat úryvek ze článku Tomáše Baldýnského z Reflexu. ...Pro nerušený zážitek je však nesmírně důležité zůstat pod hladinou filmu a nevynořit se. Jinak si - třeba jako já - v jednom okamžiku řeknete: „Tak moment. Já se tu bojím o figurku psa, která na křídle pouťového letadélka bojuje s figurkou pitbula při pokusu zachránit svého pána před vystřelenou zlatou mrkví? Jsem normální?“ Naprosto. Věřte mi.
Teď si dovolím trochu pozlobit Trolly. Po shlédnutí prvních dvaceti minut kultovního filmu Dvě věže jsem totiž usoudil, že je téměř nemožné se na to dívat a brát to vážně. Hlasitá a velkolepá hudba, věčné bitky a mezi nimi občas nějaký hobit vydávající jakási prohlášení (ku příkladu jak Orlando Bloom před zástěnou růžových mraků s vážnou tváří deklamuje, že vychází slunce a tuto noc bylo prolito mnoho krve). Když si vzpomenu na ty milióny fanoušků, myslím, že se tomu občas nelze než nesmát.